Jsou velmistři normální lidi? Část 1

klaus

Zejména díky Pavlu Matochovi jsem měl příležitost se setkat (a občas i hrát v simultánce) s pěknou plejádou mistrů světa i světových velmistrů dnešní i předešlé generace: Karpov, Kasparov, Spasskij, Kramnik, Hort, Ivančuk, Korčnoj, Navara, Movsesjan, Polgárová, Kaválek a asi i další. A tak až budu starý dědek (což už není tak nekonečně daleko), budu moci spisovat článečky do šachových periodik.
Ta budou mít velkou čtenost, neboť lidé jsou z povahy věci líní (někteří psychologové tvrdí, že lenost a strach jsou jedinými motivacemi většiny lidí pro jejich konání) a tak nejraději čtou v šachových časopisech pochybnou šachovou beletrii, než aby si přehrávali partie nebo luštili úlohy, což vyžaduje námahu. I já si raději čtu popis pana Navary, jak šel od hotelu na vycházku a z nebe padala nějaká kapalina pod úhlem skoro 60 stupňů (déšť ve větru), než abych se poučil z jeho mistrovského vedení koncovky.

Nejprve odpovím na otázku v titulku: ANO – jsou to bytosti na bázi uhlíku s výjimkou části lebky, kde si nejsem tak jistý. K  tvrzení „ano“ mě nevede DNA průzkum, ale fakt, že se od sebe výrazně odlišují.
Většinou je spojuje fanatický zájem o šachy bez ohledu na cokoli. A člověk si často klade otázku, kolik je talent a kolik je ta oddanost královské hře, podobně jako si u Jágra můžeme klást otázku o nadpozemském talentu vs. 1000 dřepů denně za mlada.
Určitě je spojuje vysoké ego, v tom jsou šachy podobné třeba boxu. A také předzápasová vyjádření v obou těchto sportech před utkáním o titul bývají obdobná, akorát Mike Tyson říká: „Zarazím tomu chudákovi nos do mozku“, kdežto šachový obhájce titulu třeba: „Myslím, že soupeř má slabiny v chaotických pozicích a černými figurami“. Oba v jádru ale myslí to samé.

Jinak převládají odlišnosti, ale přesto bych vymezil dva základní typy velmi podobně jako i u normálních klubových šachistů: a sice lehce renesanční typy se zájmy a aktivitami širšími vs. totální „šachouni“, kteří jsou daleko více jednorozměrní.

K těm druhým bych si dovolil zařadit Korčného, Navaru, s jistými výhradami Kasparova a bezpochyby Vasilije Ivančuka, se kterým jsem večeřel. Bylo to po zápase Ivančuk – Navara a já byl nominován sedět vedle drtivě zvítězivšího ukrajinského velmistra, asi z důvodu, že jsem schopen konverzovat rusky i anglicky.

Ivančuk je génius a bál se ho i Kasparov na památném pražském porevolučním turnaji Bessela Koka. Stál jsem tehdy ve VIP zóně kus od Kasparova, který nervózně popocházel se svým sekundantem a zamítal jeden za druhým všechny Dochojanovy ideje, co hrát, a pak trochu odevzdaně šel do sálu. Tam už ale zíral stejně nadřazeně a sebejistě jako vždy.

Ale k večeři. Zábava okolo stolu nebyla obecně moc světoborná a nejvíc jsem se nalopotil já. Ivančuk příliš nereagoval na žádné normální společenské otázky typu Praha, program a tak; odpovídal jednoslabičně a zíral skrze mě a skrze všechno svýma zvláštníma plavoucíma očima. Řekl jsem si OK, třeba je unavený z partie a hlavně proč by měl se mnou bůhvíjak konverzovat, setkává se po světě se stovkami lidí, nebudu ho otravovat … Ale pak jsem ještě položil jednu otázku. V poslední partii zápasu Navara – Ivančuk totiž byla možnost obětovat střelce za asi trochu kavárenský útok a já se na to zeptal velmistra Kaválka v komentátorském sále. Ten to chvíli analyzoval a zhruba došel k tomu, že to trochu zajímavé je, není to žádný zvedák, ale ani totální nesmysl. A tak jsem se Ivančuka zeptal, proč to nehrál a uvedl ještě následující tah (který jsem znal od IGM Kaválka). V tu chvíli došlo k totální proměně osobnosti známé jinak jen z béčkových hororů. Do té doby zcela flegmatický Ivančuk ožil, do tváře se mu nalila barva, v očích mimozemšťana se rozsvítily dvě zelené diody a odpověděl zhruba desetiminutovým energickým monologem typu: „… intěresno, no slon chodit e7, prichodit c4, d6 i …, nemožno igrať, variant slon f6 …; atd atd atd vygrajet … „ a chrlil a chrlil a chrlil varianty asi jak když máte puštěné to okýnko ve Fritzu. Já se pochopitelně vždy po třetím tahu ztratil a soustředil se na znalecké pokyvování. Jinou debatu jsme nevedli, ale moc hezky jsme si popovídali a loučil se se mnou velmi přátelsky. Patrně si mě v mozku zařadil do nějakého šuplíku ke „slon e7“.
Asi největším protipólem je Sergej Movsesjan, který je naopak vždy tak veselý, normální a vtipný (naprosto nešachově), že bych s ním šel hned na pivo. Což jsem i jednou šel, jen se tam nesmí vyskytnout žádný snaživec se šachovnicí, neboť přání některých amatérů zahrát si bleskovku s hráčem 2700+ je zhovadilost podobná nutkání zaboxovat si trošinku s tím Mikem Tysonem. To se mi právě stalo jednou v Mariánkách, kde Sergeje nutili hrát blicky černými 76 sekund vs. 5 minut soupeř. Bylo nás tam asi pět prvotřídních ( I.VT) zoufalců. Nevím, jaká je to zábava pro velmistry, pro mě to bylo asi stejně „zábavné“ jako hrát blitz proti šachovému programu, tj. otevřené hry zdechlé po 10-15 tazích (spotřeba soupeře cca 8 sekund), zavřené hry stály rovněji, ale minuta v čudu, druhá – výhoda bílého pryč, teď už musím zahrát silně …, no naštěstí asi v 56. partii přehlédl Sergej nejsnaživějšímu z nás figuru, prohrál a mohli jsme se věnovat alkoholu a jiným radostem.
Opačně lidsky zdaleka nejprotivnější mi byl Korčnoj. Tedy ještě ruku v ruce s Kasparovem, ale ten má přece jen na své manýry světové superstar nárok. V zápase Karpov – Korčnoj jsem v sedmdesátých letech pochopitelně naplno fandil opačně než Leonid Brežněv. Ale vztah k sovětskému impériu je věc jedna. Lidská slušnost, empatie a základní bonton – druhá. Abych byl upřímný, vůbec nechápu proč V.K. simultánky hraje? Existenční nutnost? Vždyť simultánka je více společenská než sportovní záležitost. S ním to bylo utrpení.
Začínalo se ve dvě a tak jsem doma nahlásil příchod na večeři. V sedm organizátoři měli pro manžele Korčných lístky do divadla. Ale mistr Viktor chce vyhrát co nejvíce partií a tak dumá u všech desek, kde to nemá ložený. 17:00, 18:30 – divadlo se ruší. V osm nás ještě pár hrálo. Okolo deváté jsme zbyli dva. Kromě mě kultovní simultánkář (na straně sedících) pan Chládek – vyhraný a já, který jsem držel remízu v dost jalové koncovce. Mistr však chce hrát dál a tak nás odvedou do nějakého menšího sálku, přinesou hodiny a dohráváme to blitzem. Nejprve to zkazí pan Chládek a pak dohrávám já. Korčnoj zkouší mojí pevnost zleva, zprava – já hlavně sleduju hodiny, abych měl lepší čas. Soupeř se chová celou dobu jako bychom hráli o ten hotel, protivně a nasupeně. Když mu zbývá minuta (a mě tři) tak se rozhodnu, že ho shodím (za to sedmihodinové utrpení) a v dalším tahu zahraju prohrávající tah. Průlom, konec. Korčnoj mi ruku nepodává, ale tak nějak jako mává rukou, že to byla partie na prd (to zcela chápu, že s Bronštejnem a Talem hráli hodnotnější šach) a setrvale nasupen odchází. Mě jen úcta k jeho věku drží, abych mu neřekl, že ho lituju.
Zařekl jsem se, že už žádné simultánky hrát nebudu. Co z toho? Simultánka je totiž i šachově zrádná:Velmistr je pochopitelně ve velké nevýhodě, ale ani amatér nemá komfortní partii. Ani v klíčovém okamžiku se nemůže zamyslet pořádně. Velmistr se okolo stolečků blíží, musí se něco zahrát.
Ale nechal jsem se přemluvit na simultánku s mistrem světa Kramnikem. A to byl balzám. Kramnik s úsměvem na rtech odbavil dvacet hráčů (často hodně přes 2000 ELO) za tři hodinky, přičemž ještě podepisoval památníky, partiáře, prohodil po konci partie pár slov, podal ruku. Zkrátka pravý gentleman a fascinující šachista.Vyhrál 16-4-0, jak by měla slušná simultánka končit. Tj. nikdo mě neporazí ani náhodou, ale pár nejurputnějším dám remízu, aby byla v hostitelském městě trocha radosti. Jeho hra v bleskovém tempu i v těch nejsložitějších pozicích byla ohromující. Celá partie  zde:
Vladimír Kramnik – Václav Klaus
1. e4 e6 2. d4 d5 3. exd5 exd5 Každý klubový nováček je po čase seznámen s faktem, že „Výměnná francouzská je jasná remíza“. Toto poučení podává zpravidla místní ortodoxní sicilkář II. výkonnostní třídy.
4. Jf3 Sd6 5. c4 Zrovna jedna z nikterak remízových variací … c6. Pro koně je hezké pole e7, ale radši ne hned (6. c5 a trapný konec).
6. Jc3 Je7 Základní pravidlo simultánek zní – neprohrát jako první. Všichni okolo mne hrají nějaké zavřené hry, to nevypadá dobře.
7. Sd3 dxc4 8. Sxc4 Sf5 Moje teoretické znalosti skončily. Přirozené Sg4 vázne na typickém obratu Sxf7 atd.
9. 0-0 Jd7 10. Ve1 Jb6 11. Sb3 0-0 12. Sg5 Dd7 Simultánka je zrádná. Velmistr je pochopitelně ve velké nevýhodě, ale ani amatér nemá komfortní partii. Nikdy se nemůže zamyslet pořádně. Velmistr se okolo stolečků blíží, budu muset něco zahrát. Dc7 se mi nelíbí pro Vc1, čas to vše zvážit – není. Dělají se tak často prostě tahy, které neprohrávají hned. Nebo spíš zdánlivě neprohrávají hned.
13. Sxe7 Sxe7 14. Je5 Plán zablokovat, a následně odebrat izolovaného pěšce d4 a hrát na výhru, nutno zatím odložit. Garde.
… Dd6 15. Df3 Se6 16. Sxe6 fxe6 17. Dg4 Drtivou většinu jeho tahů by hrál i můj program Fritz 9, přitom na záchodě byl jen jednou. Jak to ten člověk dělá?:-) (viz známý skandál ohledně nechutného osočení, že Kramnik během zápasu o světový titul s Bulharem Topalovem využíval elektronickou nápovědu ukrytou na záchodě)
… Vae8 18. Vad1 Sf6 19. a3 Jd5 20. Je4 De7 21. g3 Sxe5 To je dost závazný tah, kůň na d6 nebude příjemný, ale jak bojovat o vyrovnání jinak? Navíc se mi líbí následný trojtah dámou s vidličkou na e3.
22. dxe5 Df7 Simultánkovská léčka: co kdyby přišel a v rychlosti vyskočil koněm na d6 rovnou?!
23. f4 Dc7 Manévr dámy se mi povedl. Od této chvíle se začal Kramnik u mého stolu zamýšlet delší dobu. Navíc tři hráči již prohráli a okolo mě se již jen dohrává. Fiasko už to nebude.
24. Kg2 Db6 25. Ve2 Teď jsem teprve objevil, že možnost sebrat mistru světa kvalitu je vzhledem k hnusnému Jf6+ (+-) pochopitelně zcela iluzorní.
…Ve7 26. Vde1 a5 27. h4 h6 28. Kh2! Král jde do bezpečí a začíná být za dveřmi oběť kvality s následným šachem na f6 a konec. Navíc jsem si předchozím tahem oslabil pole g6
… c5 29. Dg6 Dc6 30. Vd2 c4 Boj se přenáší na polovinu soupeře:-).
31. Ved1 De8? Teď již nás moc nehrálo, tempo se zrychluje. Většinu času jsem spotřeboval na ověření, kdy Vxd5 s následným Jf6+ ukončí partii a kdy ne. De8 vypadá lákavě, vynucuje výměnu dam, odráží přímé hrozby a pak budu hrát na výhru s pěšcovou majoritou na dámském křídle:-). Bohužel jsou tam primitivní vidličky. Pěšáčka c4 jsem do taktických propočtů nějak nezahrnul. Patrně proto, že je na útočné polovině šachovnice, kam jsem se moc nedíval.
32. Dxe8 Vfxe8 33. Jd6 c3 Začíná boj o život, navíc jsme již jen asi 4, čas na rozmyšlenou se smrskl k nule.
34. bxc3 Vb8 35. c4 Je3 36. Vc1 Vc7 37. c5 b5 38. h5! A teď si vyberte Jc4, Vxc5 (Jf1+) či b4. Už je zase u stolku.
… b4 Jc4 asi bylo lepší.
39. axb4 axb4 40.Vb2 Kh7 41. Vb3 Jd5 Zbylé partie má velmistr jasně vyhrané v pár tazích a tak se dočkávám nabídky remízy. Odměna za bojovnost. A jak říká klubové heslo „Bojovnost je hlavní ctností hráče ŠK PORG“.
0,5:0,5
Pokračování příště

Napsat komentář