Napadne mě ta otázka pokaždé, když ČT reprízuje seriál Nemocnice na kraji města a děj dospěje k postavě nadané šachistky Oldřišky, jakož i k prostředí okresního šachového klubu. – Většina šachistů viděla jasně, že jsou tu drze překračovány hranice dobrého vkusu; šachové prostředí je líčeno jako eldorádo dementů, kteří se (bůhvíproč hlavně při partii) neumí chovat, a Oldřiška sama je těžké monstrum, které možná šach hraje jako z not, ale jinak je ve svých dvanácti třinácti infantilní až běda. Jeden příklad za všechny: Oldřišku bolí, podle jejích vlastních slov, „bříško“, protože „nekaká“. Kdo toto napsal a kdo toto jako dramaturg pustil, měli by si oba zajít třeba jen na hodinu do sedmé třídy základní školy. Dívenky by jim předvedly mluvu! Což platí dnes, jako to platilo v době vzniku seriálu.
Když český autor po šachovém prostředí sáhne, pokaždé znovu se utopí v nadsázce či přímo v karikatuře. – Není důvodu šachisty podezírat, že by se neuměli vysmát sami sobě; frekvence, s níž se častují Vodňanského slavným „Ťahaj, Capablanca, ťahaj!“, je sama o sobě dostatečným důkazem. Námitka je formulována jinak: autor, který tak ledabyle popíše určité prostředí, nebudí pak důvěru při popisování prostředí jakéhokoli. Nejsem lékař, takže nikdy nebudu vědět dost o tom, jak se lékaři cítí, když se na Dietlův seriál dívají – nebo proč se na něj nedívají.
Šach byl pro literaturu i televizi po jedno krátké období relativně konjunkturální téma; souviselo to s charismatem jedenáctého mistra světa Roberta Jamese Fischera. Ovšem výsledky té konjunktury byly strašlivé. Museli jsme přežít například Justovu televizní hru Mat třetím tahem, beze stopy logiky vystavěnou na už tak pitomém šachovém motivu ze Škvoreckého Miráklu (tehdy se o tom ovšem nesmělo psát). Museli jsme přežít novelu Danielle DuškovéBobby, která šachovými motivy jen ozvláštnila úsměvně trapnou moralitu o konzumním rodičovském světě. V knihovnách ji ještě najdete, ale varuji vás: je to děsné. Děsný je, bohužel, i „šachový román“ sovětského velmistra Alexandra Kotova Černé a bílé, který jsme si přeložili z ruštiny; vynikající šachista, který o psaní nemá ponětí, je sice menší průšvih než průměrný literát, který nemá či nechce mít ponětí o šachu – jenže průšvih je to pořád dost veliký. O něco lépe (ale právě že jen o něco) dopadla novela Jiřího Frieda Časová tíseň (ta do post-fischerovského boomu nepatří), ve své době dost módní záležitost, jíž do české literatury pronikal ohlas francouzského nového románu. Námět je okázale tradiční a nový kabát jej nezachrání: hlavní postava se v okamžiku tvůrčí i osobnostní krize vrací do svého rodiště, aby zde (pro sebe nečekaně, pro čtenáře právě naopak) znovu našla půdu pod nohama.
Tento přehled si nečiní nárok na úplnost. – Existují však minimálně dva texty, oba z první poloviny dvacátého století, které musíme brát vážně: Šachová novela Stefana Zweiga a Lužinova obrana Vladimira Nabokova. Hlavní postava Zweigovy novely není živý člověk, nýbrž symbol, a šach v jeho podání není smysluplná činnost nebo i jen ušlechtilá zábava. Ale pouhá kulisa v pozadí, alegorie moci. Z šachu i jeho protagonisty má jít (a jde) především hrůza. Co je naší milované hře platné, že si ji do literárního arzenálu tentokrát přibral autor bezmála geniální, když jí neporozuměl, porozumět ani nechtěl a pracoval jen s obecným povědomím o lidech, kteří neužitečně tráví čas posunováním dřevěných panáků.
Vladimir Nabokov dával před šachem v podobě soutěžní výrazně přednost šachové skladbě. Byl plně zaujat estetikou šachu, pod kterou rozuměl též podsouvání „falešných řešení“ čtenáři (v jazyce šachové skladby se tomu myslím říká „svůdnosti“). „Je to krásné, složité a sterilní umění, související s běžnou formou hry pouze v tom smyslu, v jakém vlastnosti kulatého tělesa využívá jak žonglér při sestavování nového čísla, tak tenista při cestě za vítězstvím v turnaji,“ praví Nabokov v poslední kapitole své autobiografie. – Nabokovovy romány skutečně nesou pečeť šachové skladby, přičemž o nalezení řešení nejde ani zdaleka tak silně jako o sám proces hledání. Protagonistou Lužinovy obrany ve skutečnosti není Lužin; je jím prostředí ruského porevolučního exilu se svou hermetičností a omezenou perspektivou. Stránky tomuto prostředí věnované jsou silné, až po závěrečný tah Lužinovy obrany: dokonané sebevraždy. Šachové reálie však skřípou falešnými tóny. Kupříkladu popis Lužinovy partie s Turatim se bude lépe číst tomu, kdo má o šachu právě jen obecné povědomí, a kdo tedy nevnímá strnulost popisu, násilnou „estetizaci“ průběhu šachového boje.
Abychom si dobře rozuměli: tento článek nemá přehnané ambice literárně kritické; především se ptá. Otázka zní, co dluží literatura a televize šachu. A odpověď musí brát v úvahu také to, co šachu vůbec chtějí a v konkrétních jménech i mohou dát. Moc toho zatím není. V doslovu k Lužinově obraně tvrdí Vladimír Novotný, literární historik známý a respektovaný, že „i když… Nabokov neměl v úmyslu psát o biografii konkrétního člověka, jen málokdo si při četbě prózy nepřipomněl, že šachovému světu od roku 1924 vládne téměř neporazitelný šachista, ruský emigrant Alexandr Aljochin…“, který také „ztratí po patnácti letech svou sílu k adaptaci a v jednom lisabonském hotelu dobrovolně ukončí svůj život.“ Shromáždit v několika větách tolik nepřesností a vyložených omylů (ať už z neznalosti či potřeby podrobit fakta předem dané myšlenkové konstrukci) je výkon opravdu pozoruhodný. Pro čtenáře, kteří nemají k šachovým dějinám tak blízko: Alexandr Aljechin nevládl šachovému světu od roku 1924, svůj život neukončil v Lisabonu a rozhodně ne dobrovolně. Dále: odkud kam počítá historik těch svých patnáct let? Aljechin byl v emigraci více než dvě desetiletí. A když doopravdy umřel, byla Lužinova obrana dávno napsaná i vydaná. – Tady si pochopitelně musíme znovu klást otázku: jak cenné jsou historikovy další informace, pokud ty šachové jsou takto zbědované?
Co tedy dluží literatura šachu? Obávám se, že zatím úplně všechno: od nejběžnější pečlivosti literárních příživníků, když své reflexe doplňují šachovými daty, po sám autorský výkon, plnokrevný a s věcí skutečně obeznámený. Výkon, v němž fakt, že literární postava hraje šach nebo se jím dokonce živí, není jen další způsob, jak postavu tendenčně zpodobit mimo běžnou lidskou zkušenost, aby se čtenář zasmál nebo aby mu jádro zamýšlené výpovědi jednoznačněji došlo. (Konkrétnější představu nabízí třeba www.matous.bloguje.cz.)
Co dluží šachu televize a film? Nejprve omluvu: šachisté nejsou vyšinutí idioti z jejich scénářů. A neškodilo by i trochu obyčejné pečlivosti. Třeba v detektivce Smrt černého krále (kde o šach opravdu nejde, takže riziko scénáristického úletu je vlastně minimální) rada Vacátko s inspektory Brůžkem a Boušem o černém králi rozmlouvá, pak jej chce vydělit z ostatních šachových figurek, ale vezme přitom (příležitostně si to ověřte) do ruky černou dámu…