Samostatné 1. místo v turnaji takového formátu a obsazení je pro mě samozřejmě výsledkem, který s radostí rozvláčněji rozeberu. V přátelské korespondenci s Romanem Chytilkem, když jsem předběžně posuzoval své turnajové vyhlídky, jsem si takový výsledek netroufl zcela vyloučit, ale ani jsem o něm nebyl nikterak přesvědčen. Vzpomínal jsem na předturnajová vyjádření Capablancy, jenž s oblibou prohlašoval, že „je v tak špatné formě, že by se klidně spokojil i s druhým místem“. Když vše dobře dopadlo, můžeme připomenout zase Aljechina a jeho obvyklé „výsledek mluví sám za sebe“. Výrok je doložen jen za situací, kdy pro něj dopadlo vše dle představ, což ovšem u něho, na rozdíl od mnoha jiných, bylo splněno v drtivé většině případů…Vzhledem k mému známému zaujetí pro šachovou historii snad nepůsobilo příliš nemístně, když jsem si zde takto dovolil citovat velikány ve vlastním skromném kontextu, ke kterému hned sestoupím.
Ačkoliv závěrečná i postupová tabulka vypadají docela přesvědčivě, ve skutečnosti byl z ostatních účastníků především Peter Michalík velmi těžkým soupeřem od začátku až do konce turnaje. Ve vzájemné partii 4.kola nevyužil slibných šancí na výhru, v 9.kole hrál velmi podnikavě černými figurami. Tím se objasňuje, proč jsem v této partii souhlasil s remízou v pozici, kdy mohl bílý s nulovým rizikem pokračovat v pokusech o více. Vzhledem ke všem okolnostem se mi to zkrátka zdálo spravedlivé. Neměl jsem v tom okamžiku žádnou informaci o náladě účastníků před posledním kolem.
Uznávám, že kvalita partií tentokrát poněkud pokulhává za hodnotou sportovního výsledku. Ale podmínky ke hře byly dost těžké a v celém turnaji se postupně projevovala narůstající únava všech účastníků.
O PODMÍNKÁCH KE HŘE
Výhra prvních tří partií byla v tomto případě snad nějakým úradkem Caissy v můj prospěch, odměnou za věrnost. Posílila ve mně odhodlání turnaj dohrát do konce, ačkoliv jsem vážně uvažoval, že si zase sbalím věci a pojedu domů, když jsem seznal, v jakých podmínkách mám hrát a jak budu ubytován. Byl bych si to mohl dovolit, neboť žádné startovné nebylo zahrnuto a ani spotovní regulérnost soutěže by zásadně narušena nebyla. Ředitel turnaje Michal Konopka ovšem dělal co se dalo, aby se turnaj podařilo nějak uskutečnit, to je třeba ocenit, jenže se zoufale podhodnoceným rozpočtem zázraky nebyly možné. Klíčové momenty hry tak často zvukově podbarvoval trénink motorkářského gangu v místnosti sice přijatelné, ale nevhodně umístěné pro šachový turnaj. Kolem oken penzionu zase projížděl jeden automobil za druhým, od všudypřítomného hluku nebylo úniku. V těchto podmínkách se mi dařilo spát jen 5-6 hodin denně, to je zoufale málo. Domů po turnaji jsem tak vrátil snad utahanější, než kdysi po příletu z nějakého zámořského silného openu s dvojkoly.
Něco takového se ovšem dalo tušit, když se poprvé vyjevil záměr uspořádat takovou akci se skromnými prostředky, a ještě navíc v Praze. Popravdě řečeno jsem tehdy neměl nic proti tomu, kdyby se celá věc nakonec vůbec neuskutečnila a já bych „nemusel hrát“ náročný turnaj s bídným zázemím a bídným cenovým fondem. Nakonec jsem velmi rad, že se turnaj sehrál a oceňuji Michala za jeho elán.
Záležitost stála tak, že nikdo z oslovených dost dobře nemohl účast odmítnout, aby nebyl kritiky viněn z něčeho jako zbabělost. Rozhodně vůbec netvrdím, že bych v takovém turnaji skončil pokaždé první. Nicméně snad jsem škodolibým kritikům demonstroval, že se klání v takovém formátu zatím nemusím přehnaně obávat. Objevily se úvahy, že by se podobná soutěž konala pravidelněji. Pokud nebude zajištěno odpovídající zázemí a nabídnuta odměna, úměrná náročnosti takového turnaje, ze své strany napříště již necítím potřebu se zúčastnit…………