Při intrinsické motivaci je odměnou samotná činnost. O intrinsické motivaci hovoříme jako o
sebezpevňující nebo také sebeposilovací motivaci, protože motivace vykonávat určitou činnost se
posiluje právě onou činností, která je vykonávána. Jednoduše bychom řekli, že člověk prostě dělá
to, co ho baví. Intrinsická (vnitřní) motivace je spojena s bezprostředním uspokojením.
Extrinsická motivace se vztahuje k chování, které je stimulováno vnějším užitkem. Samotná
činnost nám bezprostřední uspokojení nepřináší, uspokojení totiž odkládáme na pozdější dobu.
Extrinsická (vnější) motivace je typická pro trénování, kde neočekáváme, že se výsledky dostaví
okamžitě. Intrinsická motivace je zase typická pro hraní šachu.
Podívejme se na následující modelové zobrazení intrinsické a extrinsické motivace.
(Cvek, R – bohužel mi zde nejde obrázek vložit.)
Rozlišování mezi intrinsickou a extrinsickou motivací je zásadní pro pochopení vztahu mezi
motivací, šachovou hrou a trénováním. Skutečnost, že jsme nadšení šachisté, ještě neznamená, že
stejné nadšení projevíme pro trénink. Abychom lépe pochopili rozdíl mezi oběma druhy motivace,
můžeme si pro zjednodušení za intrinsickou motivaci dosadit slovo „zábava“ a za extrinsickou
motivaci pojem „práce“. Je jasné, že člověk nepotřebuje hledat důvody, proč hrát šachy, protože
samotná hra mu přináší uspokojení. U trénování je to složitější, protože u tréninku se obecně
neočekává, že bude obsahovat nějaký zábavný prvek. Rozhodně to není jeho podstatou. Zatímco
u hraní partie se bez zábavního prvku neobejdeme, u tréninku v zásadě ano.
Není vyloučeno, že někoho bude trénování bavit, ale nedá se na to spoléhat a něco takového
bychom rozhodně neměli očekávat. Šachisté často předpokládají, že je trénování bude bavit. Jsou
pak nepříjemně zaskočeni, když tomu tak není. Trénink tu z principu není od toho, aby plnil funkci
zábavy. Bavit nás má hraní šachu. Na druhou stranu je samozřejmé, že k trénování nemůžeme cítit
vyloženě odpor. V takovém případě je nesmyslné s trénováním vůbec začínat. Z trénování nám
neplyne bezprostřední užitek, ten očekáváme až později. Odkládání bezprostředního užitku ve
prospěch budoucího zisku vyžaduje od člověka určitou disciplinovanost.
S intrinsickou, sebeposilující, motivací je to snazší, protože ji čerpáme přímo z vykonávané činnosti.
Je snadnější chodit pravidelně běhat, když máme přirozenou radost z pohybu, než když se do
běhání nutíme, protože toužíme zhubnout. Trénování a analyzování partií není zdaleka totéž jako
hraní, všechny emoce jsou zde utlumené. Nemožnost vracet tahy, omezený čas na rozmyšlenou a
specifická turnajová atmosféra vytváří neopakovatelnou emoční kulisu. Šachová partie je živá,
vzrušující a plná napětí. I v partii, která přihlížejícím připadá nezajímavá, prožívají hráči celou paletu
emocí.
Jenomže hranice mezi intrinsickou „zábavou“ a extrinsickou „prací“ ve skutečnosti neexistuje,
protože, jak můžeme vidět na modelovém vyobrazení, obě motivace částečně zasahují do sféry
svého pomyslného konkurenta. Extrinsická motivace je sice dominantní při trénování, ale to
neznamená, že nás trénink nemůže bavit. Stejně tak to, že intrinsická motivace převládá při hraní
šachu, automaticky neslibuje, že se nebudeme muset někdy do hraní šachu nutit.
Ačkoli hraní šachové partie považujeme principiálně za zábavnou činnost, existuje řada situací,
které způsobí, že tomu tak není. Předně se nám vůbec nemusí v dané chvíli hrát šachy, přemýšlet
nad šachovnicí nebo počítat varianty. Anebo bychom nejraději dali partii za remízu, ale nemůžeme,
protože zápasové skóre nás „nutí“ hrát na výhru. Partie se nám nemusí povést. Dostaneme se do
pozice, která nám nesedí, špatně se v ní orientujeme, nevidíme žádný rozumný plán atd. Případně
jsme nuceni bránit horší koncovku, která je sice remízová, ale musíme hrát opatrně. A protože
soupeř nic neriskuje, rozhodně nám remízu nedá, ale bude to zkoušet a zkoušet. Šachová partie je
občas docela dřina a vyžaduje po hráčích, aby dokázali překonat vlastní nechuť, lenost, únavu a
bojovali s pocitem vlastního nepohodlí.
Stejně tak tu sice trénink není od toho, aby nás bavil, ale přesto zábavný může být. Pokud by trénink
neobsahoval žádný prvek zábavy, nikdo by dlouhodobě trénovat nedokázal. Najít a udržet motivaci
trénovat je pochopitelně těžší než hrát šachy, protože trénink postrádá ono vzrušení, které je
přítomno u partie. Přesto i v tréninku lze najít potěšení. Je to ovšem složitější, protože trénink se
dá přirovnat k práci. Tak jako existují lidé, pro které je jich zaměstnání koníčkem, tak existují
šachisté, které baví trénovat. Na to se ovšem nedá spoléhat a většina šachistů to tak nemá. Navíc
mají hráči často určité preference. Některé baví jenom taktika, jiné koncovky, další si rádi přehrávají
strategické partie. Pro hráče, kterého baví jen určitá část tréninku, navíc pokud jsou jeho preference
silně vyhraněné, není snadné věnovat se i jiným oblastem. Proto se u tréninku uplatní především
takové vlastnosti jako je pracovitost, sebedisciplína, odhodlanost a vytrvalost. To, zdali nás
trénování bude více či méně bavit zaleží do značné míry na výše uvedených faktorech. Pokud je
pro nás těžší se k tréninku přinutit, míra našeho sebeřízení je nízká a nejsme zvyklí studovat, odrazí
se to na míře pociťované zábavy při tréninku. Pro hráče zvyklé studovat, nebo kteří mají rádi proces
nabývání vědomostí, bude snadnější věnovat se v tréninku i oblastem, které nepatří k jejich
oblíbeným.
Rozhodnutí trénovat nezřídka doprovází nadšení a nezměrný optimismus. Což je Danajský dar,
protože člověk opájen euforií snadno podlehne dojmu, že trénování bude něco úžasného. Tyto
mylné představy nás nepřipraví na skutečnost, že trénink vyžaduje usilovné přemýšlení a
soustředění a že ne všechno nás v tréninku může bavit. Mylná očekávání a zkreslené představy nám
způsobí velké zklamání, když se nakonec ukáže, že realita je jiná, než jsme si vysnili. Proto je
potřeba, abychom pochopili rozdíl mezi motivací hrát šachy a motivací trénovat. Pomůže nám to
lépe se psychicky připravit na trénink.
Mgr. Bc. Martin Pardy