Je pro mne nemožné psát o Bobbym Fischerovi nezaujatě, dokonce i kdybych chtěl. Narodil jsem se v roce 1963, kdy on dosáhl na mistrovství USA fantastického výsledku jedenácti výher bez jediné prohry nebo remízy. Bylo mu pouhých dvacet let, ale již tehdy bylo zřejmé, že je předurčen k tomu, aby se stal legendární postavou šachového světa. Jeho kniha „Mých 60 pamětihodných partií“ byla jedním z mých prvních a nejcennějších šachových pokladů. Když Fischer v roce 1972 získal šachovou korunu od mého krajana Borise Spasského, byl jsem už silný klubový hráč a pozorně jsem sledoval každý tah, který k nám z Reykjavíku dorazil. Na své cestě k titulu Američan rozdrtil dva další sovětské velmistry, ale i přesto existovalo v SSSR mnoho jedinců, kteří tiše obdivovali jeho vyhraněnou osobnost, neomalenou a neústupnou povahu, stejně jako jeho úžasný talent.

Boris Spasskij vítězí v 1. partii zápasu o titul mistra světa 1972 v Reykjavíku nad Bobbym Fischerem. Konečné vítězství však patřilo Fischerovi.

Snil jsem o tom, že si s Fischerem jednoho dne zahraju, a nakonec se z nás stali soupeři, i když pouze v historických knihách a ne za šachovnicí. Fischer skončil s aktivním hraním v roce 1975, vzdal se titulu, po kterém tak vroucně toužil celý svůj život. Trvalo mi 10 let, než jsem titul vzal jeho nástupci, Anatoliji Karpovovi, ale jen zřídkakdy si novináři při rozhovorech nechali ujít příležitost, aby se mě na Fischera nezeptali. „Porazil byste Fischera?“ „Chcete, aby se Fischer vrátil?“ „Víte, kde Bobby Fischer je?“

Občas jsem měl pocit, že hraju jakýsi nekonečný a nerovný zápas proti přízraku. Nikdo nevěděl, kde Bobby Fischer žije, kde se skrývá, a jestli coby nejslavnější hráč v šachové historii pomýšlí na návrat. Koneckonců, v roce 1985 mu bylo teprve 42 let, tedy mnohem méně než dvěma hráčům, kteří se právě účastnili kvalifikačního cyklu o mistrovství světa. Ale třináct let bez šachové praxe je dlouhá doba. Co se týče mého zápasu s ním, domnívám se, že bych měl dobré šance, ale jak se můžete utkat s mýtem? Musel jsem odolávat Karpovovi, a to nebyl rozhodně žádný duch. Šachy se po odchodu skvělého Bobbyho změnily a posunuly někam jinam, i když si to mnozí v šachovém světě nepřáli.

Když se Bobby Fischer objevil v roce 1992, byl to docela šok vidět ho živého a na vlastní oči, sledovat jeho první partii sehranou po dvaceti letech, a pak 29 dalších. Z izolace ho vylákala šance utkat se se svým dávným rivalem Spasským v čase dvacátého výročí jejich zápasu o titul – a rovněž cenový fond ve výši 5 milionů dolarů – takže Fischer, vousatý a s nadváhou, mohl předstoupit před šachový svět na území bývalé Jugoslávie, poznamenané nedávným krvavým konfliktem.

Okolnosti byly bizarní. Nečekaný, náhlý návrat, na pozadí války, sponzor zápasu pochybný bankéř a obchodník se zbraněmi. Ale co by neudělali pro Fischera! Až se tomu nechtělo věřit. Hra, kterou Fischer se Spasským předváděli v Svefi Stefan a v Bělehradě, přesně jak se dalo očekávat, byla nepřesná a mdlá, ačkoli se objevilo i pár záblesků dřívější Bobbyho brilantnosti. Ale byl to jeho opravdový návrat, nebo pouze krátkodobá záležitost, po které zmizí stejně rychle, tak jako se vynořil? A co za podivné věci to Fischer prováděl na tiskových konferencích? Velký americký šampion plival na telegram americké vlády? Prohlašoval, že nehrál 20 let proto, že byl na „černé listině… světového židovstva“? Obviňoval Karpova a mě, že jsme hráli domluvené partie? Nejraději byste od toho odvrátili zrak, jenže to nešlo.

Dokonce i v jeho nejlepších letech panovaly obavy o Fischerovu duševní rovnováhu, jeho život doprovázely neustálé excesy a provokace. Pak také kolovaly příběhy o období, kdy na dvě desetiletí nezasedl za šachovnici, různé zvěsti, že zchudnul, stal se náboženským fanatikem, že rozdával antisemitskou literaturu po ulicích Los Angeles. To vše se zdálo až příliš fantastické, příliš se to podobalo příběhům, ve kterých lidé z šachu zešíleli – nebo kdy šílenci propadli šachu – tak dobře známých z literatury.

Jedna věc však byla jistá: staré otázky o Fischerovi byly zpátky a znovu na mne dotíraly. Ještě předtím, než Fischer stačil potáhnout jediným pěšcem, jsem byl zavalen mnoha telefonáty a skončilo to bizarním dialogem v tisku, který jsme s Fischerem vedli, kdy novináři zprostředkovávali naše reakce na toho druhého. Poté, co mě Fischer na tiskových konferencích opakovaně nazval podvodníkem a lhářem, uvedl jako hlavní překážku zápasu se mnou to, že mu dluží nejméně 100.000 dolarů za autorská práva na vydání jeho knihy v Sovětském svazu. Jak ironické, že problematickým bodem bylo jeho mistrovské dílo „Mých 60 památných partií“, které mělo na můj šachový rozvoj velký vliv.

Při pohledu zpět to vypadá, jako by došlo k jakémusi vyrovnání karmy, protože nyní to byl Fischer, který se musel smířit s nekonečnými dotazy ohledně zápasu se mnou. Ale každý věděl, kde jsem já a co jiného jsem mohl říct, než to, že bych samozřejmě zápas s ním klidně sehrál? Nikdy jsem doopravdy nevěřil, že by k němu mohlo dojít, zejména proto, že Fischer, který se stále nazýval úřadujícím světovým šampionem, by už nemohl zvládnout přípravu a přísný trénink, kterých by bylo zapotřebí, aby náš zápas měl vůbec nějaký smysl.

Jak se ukázalo, Fischer už poté, co v roce 1992 porazil Spasského, šachy nikdy nehrál. Fischerova hra byla těžkopádná a zchátralá, a on sám se choval a hovořil jako psychicky narušený člověk, avšak šachové myšlení si uchoval jasné. Byl k sobě upřímný a pochopil, že šachový Olymp už nemůže znovu dobýt. To jen jeho duch se na chvíli zjevil, aby nás všechny postrašil a znepokojil.

Fischer se potom objevil v novinových titulcích ještě párkrát. Po teroristickém útoku 11. září obletěla po internetu jeho obscénní řeč a oslava tohoto činu vysílaná z filipínského rádia. V červenci 2004 byl zatčen v Japonsku, kde ho kvůli neplatnému pasu drželi po dobu osmi měsíců, dokud mu nebylo uděleno islandské státní občanství, což ho uvolnilo z vězení. (Fischer byl v USA trestně stíhanou osobou, protože hrál v roce 1992 v Jugoslávii, na kterou byly tehdy uvrženy sankce OSN. Na první tiskové konferenci Fischer plivl na dopis z úřadu George Bushe, ve kterém byl varován před uspořádáním zápasu na tomto místě. Ale stejně pak dlouhá léta volně a často cestoval, samozřejmě mimo USA, a zatčení v Japonsku ho nemile překvapilo).

17. ledna 2008 zemřel v Reykjavíku, po dlouhé nemoci, když odmítl léčbu. Dokonce i tohle bylo typické pro Fischera, který v dětství hrával šachy sám proti sobě, protože neměl nikoho, kdo by s ním hrál. Bojoval až do konce a byl sám sobě tím nejnebezpečnějším soupeřem.

Fischerův pozoruhodný život a jeho osobnost by vydaly na nespočet knih a možná i stejné množství filmů a doktorandských studií. Ale není pochyb, že žádný z těchto budoucích autorů by nebyl kvalifikovanější než Frank Brady. Důvěrné seznámení s mladým Fischerem jakožto „šachovou osobností“, jak jim říkáme, pochází právě z pera tohoto zkušeného autora životopisů, Brady sepsal první a jedinou zásadní biografickou knihu o Fischerovi – Bobby Fischer: Portrét zázračného dítěte (1965, opravené vydání 1975).

Je těžké představit si složitější a rozporuplnější osobnost, než jakou byl Bobby Fischer, a popsat ho přesně a nezaujatě. Byl to samotář, který nedůvěřoval nikomu. Jeho charisma přitahovalo jak naivní patolízaly, tak i zlomyslné kritiky. Fischer měl jasné a silné názory, které probouzely stejně kategorické emoce v těch, kteří ho znali – i v těch, co ne. Pocházel z malé rodiny, jeho matka Regina Fischerová a jeho jediný sourozenec, starší sestra Joan, už zemřely. Fischerova nepřístupnost vedla k bezpočtu pověstí o něm a i naprostým lžím, což pro jeho životopisce představovalo značnou výzvu a nelehký oříšek.

Když vezmeme tohle všechno v úvahu, můžeme Bradyho knihu považovat za velice vyváženou a zdařilou. Ještě než knihu vezmeme do ruky, není pochyb o tom, že Bradymu byl Bobby Fischer sympatický, že byli přáteli, a že k němu vzhlíží jako fanoušek k americkému šachovému hrdinovi. Dají se zde však vysledovat i nepříliš zjevné zmínky o temnějších stránkách Fischerova charakteru, i když nejsou odsuzovány nebo nějak diagnostikovány. Každopádně čtenář může sám posoudit, zvážit fakta a dojít k vlastním závěrům – nebo prostě vůbec nehodnotit a jen si užít příběh klasického vzestupu a pádu, který se v mnoha aspektech podobá řecké tragédii.

Jedinou nepřesností – která je spíše dramatickou nadsázkou – je moment, kdy Brady popisuje, že Fischer na Olympiádě ve Varně 1962 nevěděl, že jeho soupeři, znamenitému světovému šampionovi Michailu Botvinnikovi, se dostalo při analýze přerušené partie pomoci od dalších sovětských velmistrů. Tento zvyk sovětské školy byl ale všeobecně známý a v tomto případě i pochopitelný, neboť se jednalo o soutěž družstev. Není možné, že by o tom Fischer nevěděl.

Začínat koncem se zdá nejpřirozenější, protože to je místo, které obsahuje nejvíc faktů, zatímco čím dále bychom šli do minulosti, přibývalo by možné fikce. Proč a jak mohl Bobby Fischer, který miloval šachy více než cokoli jiného, opustit tuto hru, jakmile získal titul nejlepšího hráče na světě? To nebyl případ hvězdy, která touží dostat se na samotný vrchol; Fischer neměl v plánu odejít do ústraní. Bylo mu 29, byl v nejlepších letech a konečně získal slávu a bohatství, o kterých vždycky věděl, že si je zaslouží.

Poté, co porazil Spasského v Reykjavíku v Zápase století, se Fischer vrátil do vlasti jako mediální hvězda, ověnčený chladnokrevný bojovník. Dostával bezprecedentní milionové nabídky na nejrůznější akce, výstavy, reklamy, v podstatě cokoli, čemu by mohl propůjčit svoji tvář. Kromě několika výjimek však vše odmítal.

Mějme na paměti, že šachový svět před Fischerem byl směšně opomíjený a brán na hůl, i vzhledem k dnešním skromným standardům. Sovětské hvězdy podporoval stát, ale kdekoliv jinde byla idea uživit se výhradně šachem pouhým snem. Když Fischer zazářil na turnaji ve Stockholmu 1962, vyčerpávající pětitýdenní kvalifikaci pro další cyklus mistrovství světa, jeho cena pro vítěze činila nicotných 750 dolarů.

Samozřejmě to byl především Fischer, který tuto situaci změnil, a každý šachista by měl poděkovat právě jemu, za jeho neúnavné úsilí vydobýt šachu více respektu a ocenění, jaké si zaslouží. Vysloužil si za to od Spasského přezdívku “čestný předseda našeho odborového svazu”. Tyto jeho snahy znamenaly pro organizátory turnajů nejhorší noční můry, ale o to se Bobby nestaral. Deset let po Stockholmu byl cenový fond pro zápas o titul mistra světa 1972 mezi Spasským a Fischerem doslova astronomický – 250.000 dolarů plus podíl na vysílacích právech televize.

Bude sotva přehnané tvrdit, že Fischerův dopad na šachový svět co se týče zvýšení finančních odměn, byl stejně velký jako jeho hra za šachovnicí. Ze zápasu o titul mistra světa se stalo atraktivní zboží, neboť jak víme, o všem rozhodují peníze. Šachové turnaje a šachisté samotní získali novou hodnotu a respekt, ačkoli právě sám Fischer toho zdaleka nevyužil. Moje epická série zápasů proti Anatoliji Karpovovi v letech 1985-1990 znovu rozdmýchala skomírající sponzorské plameny do požáru – nehráli jsme už pouze pro nehynoucí slávu Sovětského svazu, věděli jsme, že jde i o miliony dolarů. Od Fischera jsme se naučili nejen to, jak hrát šachy. Loňský zápas o mistra světa, ve kterém Ind Viswanathan Anand obhájil titul proti Bulharu Veselinu Topalovovi v Sofii, měl cenový fond ve výši téměř 3 milionů dolarů, přestože se mu nedostávalo přílišné publicity v mimošachovém světě. Navzdory zkorumpované federaci a nesoudržným místním organizacím, mají se dnes špičkoví hráči docela dobře, aniž by museli učit ve třídách nebo psát knihy, místo toho se mohou věnovat svému šachovému zdokonalování a samotnému hraní.