Obrana Bobbyho Fischera – část 3.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Regina Fischerová byla pozoruhodná žena, a to nejen proto, že přivedla na svět šachového génia. I přes obavy z toho, že Bobby tráví nad šachovnicí až příliš času, si uvědomila, že je to jediná věc, která jejímu synovi přináší opravdovou radost, a brzy ho začala v jeho vášni povzbuzovat, jako by byla její vlastní. Vytrvale se snažila úsilí svého syna podporovat finančně, jednou dokonce napsala dopis přímo sovětskému vůdci Nikitu Chruščovovi, žádala ho, aby Bobbyho pozval na šachový festival.

 

 

 

Protože i já sám jsem byl jediný syn v rodině, a rovněž mne podporovala a usměrňovala zejména matka, nemohu si pomoci, ale divil bych se, kdyby Fischerovi tahle situace nevyhovovala. Ztratil jsem otce v raném věku, ale na rozdíl od Fischera jsem byl obklopen rodinou. O Fischerově otci se toho moc neví, což je mírně znepokojivé, ani v knize Koncovka (Endgame) se pořádně nevysvětlí poněkud pochybné příběhy kolující v poslední době, konkrétně to, že Hans Gerhardt Fischer, v Německu narozený vědec, vlastně vůbec nebyl Fischerův otec. Jeho jméno je sice uvedeno v rodném listě vydaném v Chicagu z roku 1943, ale on sám nikdy nenavštívil USA, poté, co se sem Regina přestěhovala z Ruska, přes Paříž, i se svojí dcerou Joan. Byl to jiný vědec jménem Paul Nemenyi, maďarský Žid vyučující v USA, který měl s Reginou blízké vztahy a který později její rodině po dlouhá léta posílal peníze. Jeho fotky až nápadně připomínají dospělého Bobbyho Fischera. Brady se nicméně touto spekulací, až na krátkou zmínku, nijak nezabývá.

 

 

 

Důraz je kladen na Bobbyho a na šachy, a tak to má být, i když jsem doufal, že se v knize objeví trochu víc na téma raného zázračného Fischerova vývoje, mimo jeho slavné poznámky: „Jsem zkrátka až moc dobrý.“ Povaha génia se těžce definuje. Fischerova vášeň pro puzzle byla spojena s nekonečnými hodinami strávenými studiem a hraním šachů. Schopnost věnovat se určité věci tak dlouhé hodiny je sama o sobě vrozeným darem. Tvrdá práce je součástí talentu.

Celé generace umělců, spisovatelů, matematiků, filozofů a psychologů přemýšlely nad tím, co dělá šachového hráče skutečně velkým a výjimečným. Přednedávnem se vědci pustili do experimentů s umělou inteligencí mající rozšířenou mozkovou kapacitu, pro niž hledají možnosti uplatnění, tak jako šachový mistr hledá vhodná políčka pro své figury. Jsou schopni vytvořit simulátor obstojného hráče squashe nebo schopného (víceméně) investičního bankéře. Ale nestačí to zdaleka k tomu, aby vytvořili někoho, jako byl Bobby Fischer.

Tohle není míněno jako nějaký kompliment. Mnoho silných šachistů se vydalo na úspěšnou dráhu finančníka, burzovního spekulanta nebo akciového obchodníka, takže předpokládám, že existuje vzájemná relace mezi přesným mechanickým propočtem a intuitivními dovednostmi. Ale nadání pro hraní šachů obsahuje víc než jen to. Mým argumentem vždy bylo, že nejdůležitější ze všeho je naučit se používat všech svých schopnosti, které máte – analyzováním svých silných i slabých stránek. Pokud se dokážete sami naprogramovat tak, abyste se poučili ze svých zkušeností, zpětným přezkoumáním toho, co fungovalo a co ne – a zejména proč – může vám to v šachové kariéře významně pomoci. Tímto způsobem mě hraní šachů naučilo hodně o mém vlastním rozhodovacím procesu, který je použitelný i v jiných oblastech lidského konání, ale tohle úsilí má jen málo co dělat s přirozeným nadáním.

Fischerova výjimečnost mu stačila k tomu, aby se stal hvězdou. Bylo to díky jeho neúnavnému, až patologickému zaujetí pro hru. Fischer neustále zkoumal a prověřoval nejrůznější partie na jakékoli úrovni, hledal v nich nové nápady a vylepšení. Byl posedlý pátráním v knihách a časopisech, naučil se kvůli tomu dokonce i rusky, aby rozšířil svůj záběr. Studoval styl a osobnost každého svého soupeře, tedy těch, které považoval za hodné přípravy. Brady líčí snídani s Fischerem, při níž dospívající Bobby vedl monolog a předvedl překvapivě hlubokou analýzu oblíbených zahájení Davida Bronštejna předtím, než se spolu tihle dva v roce 1960 utkali na turnaji Mar del Plata. Nikdo se nepřipravoval pečlivěji na zápasy o mistrovství světa nežli Fischer. Dnes si může pouhým kliknutím myši prohlédnout jakoukoliv partii za poslední stovky let každý začátečník. Ale v předpočítačové éře dávalo Fischerovi toto nepřetržité shromažďování informací významnou výhodu nad svými konkurenty.

Ve své hře byl Fischer neuvěřitelně objektivní, dlouho předtím, než počítače odstranily spoustu dogmat a falešných domněnek, kterými se lidé řídili po celá staletí. Pozice, které byly dlouho považovány za méněcenné a podřadné, byly opět oživeny Fischerovým uměním podívat se na ně znovu a jakoby novýma očima. Jeho konkrétní metody napadaly zavedená základní pravidla, jako například to, že útočící strana by měla na šachovnici udržet co nejvíc figur. Fischer ukázal, že zjednodušení – výměna figur – je často nejsilnější cestou k zachování aktivity či zvětšení výhody. Velký Kubánec José Raul Capablanca tak hrál už před půlstoletím, ale Fischerova moderní interpretace „vítězství prostřednictvím jednoduchosti“ působila jako zjevení. Jeho čistý a jasný dynamický styl hraní odstartoval revoluci, období od roku 1972-1975, které již Fischer trávil ve svém dobrovolném vyhnanství, bylo pro vývoj šachové hry plodnější než celá předchozí desetiletí.

Fischerův nekompromisní přístup měl na šachový svět ještě větší dopad než jeho výsledky. Nemám na mysli žádné „speciální tahy“, jak se často domnívají ti, kteří šachům příliš nerozumí. Bylo to jednoduše tím, že Fischer hrál každou partii nadoraz, až do vyčerpání všech možností, jako by měla být poslední v jeho životě. Především jeho bojového ducha si připomínají jeho současníci, což o něm jako o šachistovi vypovídá nejvíce.

Jestliže je těžké definovat genialitu, je definice šílenství snad ještě obtížnější. Ještě jednou musím ocenit Bradyho schopnost přenést se před zrádné mělčiny interpretací, kdy Fischera popisuje pouze jeho vlastními slovy a činy, a jen zřídka se pokouší něco vysvětlovat nebo obhajovat. Ani on se nepokouší Fischera diagnostikovat, neboť ten nikdy nebyl vyšetřen profesionálem, ale často jen prohlášen vinným, nevinným, či chorým, z pohledu milionů amatérů, kteří se nikdy nedostali do jeho blízkosti. Brady se rovněž vyhnul pasti dohadů, zda je duševně nemocný člověk plně zodpovědný za své činy.

Na sklonku 90. let začal Bobby Fischer dávat sporadická rozhlasová interview, v nichž se začíná projevovat prohlubování nenávisti vůči světu – neuctivé anti-semitské výpady, jásot po 11. září. Náhle bylo vše, dosud známé pouze z pověstí několika lidí, dostupné na internetu. Pro šachovou komunitu to byl otřesný a zdrcující zážitek, mnozí se to snažili vykládat tak či onak. Někteří Fischera omlouvali, že je nemocný, jiní zase, že trpí možná schizofrenií, že potřebuje lékařskou pomoc a nezaslouží si kritiku. Jiní z toho vinili jeho dlouhá léta v izolaci, zhoršení jeho osobní situace a zdravotního stavu, pronásledování ze strany úřadu americké vlády, ale i šachového společenství, a samozřejmě i Sověty, kteří inspirují jeho pomstychtivost.

Zcela jasně už se u něj projevovala paranoia v plně rozvinutém stádiu, s čímž se dalo po jeho letech „hráčského šílenství“ docela počítat, jak už kdysi popsal Voltaire ve svém Filozofickém slovníku: „Jestliže tvůj život doprovázejí extravagance, máš pro své šílenství dostatečný důvod; nezapomeň být ani příliš umíněný a tvrdohlavý.“ Což znamená, že účelové a vám prospěšné šílenství se dá jen stěží nazvat šílenstvím. Poté, co Fischer zanechal šachu, ztratil smysl života a temné síly v jeho nitru už nebyly ničím spoutány.

Navzdory svému politováníhodnému úpadku si Fischer zaslouží být připomínán, za svoje šachové umění a za to, co pro šachy udělal. Celé generace amerických šachistů vyrostly na Fischerově hře, díky němu pochopily zákonitosti, tajemství a skrytou krásu šachové partie, a on i nadále zůstává inspirací pro budoucí generace jako ukázkový příklad znamenitosti, obětavosti a úspěchu. Na konci této tragické báje není žádné morální ponaučení, nic nakažlivého, co by vyžadovalo karanténu. Bobby Fischer byl jedinečný, jediný svého druhu, jeho lidské nedostatky byly stejně banální, tak jako jeho šachová hra byla skvělá.

-konec-
(Zdroj: www.nybooks.com/, překlad)

autor: Garri Kasparov

Napsat komentář