Jsem orel i chromý kůň, říká šachista Hort

 
Psst! Ten stárnoucí muž právě vzpomíná. „Nezlobte se, moc jsem se rozpovídal,“ omluví si Vlastimil Hort po desetiminutovém monologu. Ale, bože, kdo by se zlobil? Komu vadí, že na otázku nikdy nedostane přesnou odpověď? Je těžké se držet tématu, když vám před očima ubíhá dlouhý život, naplněný velkou vášní.
 
 
„Šachy jsou pro mě droga, nedovedu si představit, že by mi ji někdo vzal,“ přiznává Hort.
 
 
 

 

Včera, kdy uplynulo sto let od založení organizovaného šachu v Čechách, byl vyhlášen druhým nejlepším hráčem století. Předstihl ho pouze špičkový šachista meziválečné éry Richard Réti.

„Osobně bych se zařadil až na třetí místo, prvního bych dal Flohra,“ vzpomněl Hort dalšího ze slavných krajanů.

Seděl včera v secesním sále v centru Prahy, ale domov už má jinde. Po emigraci v roce 1985 se usadil v Kolíně nad Rýnem. „Tam je šachová kavárna a do ní chodím kibicovat,“ usmívá se.

Tak tedy život spokojeného důchodce? Na čilého jedenašedesátníka tahle charakteristika nesedí.

Vždyť cituje Schopenhauera, češtinu prokládá němčinou, pomůže si francouzským citátem a podle průběhu partie amatéra prý dokáže poměrně přesně určit jeho povahu. „Je to lepší než grafologie.“

Vlastimil Hort

Narozen 12. ledna 1944 v Kladně.

Slavný šachista, podle včera zveřejněné ankety druhý nejlepší český hráč století.

V 70. letech vítěz řady mezinárodních turnajů (Havana 1971 či Reykjavík 1972).

V roce 1977 se dostal do semifinále turnaje, jehož vítěz se mohl utkat o mistra světa.

Měl problémy s komunistickým režimem a v roce 1985 emigroval do Německa.

A to stále není vše. Jak umí Hort o šachách poutavě vypravovat, tak o nich i poutavě píše. „Snažím se být šachovým žurnalistou, ale bohužel jsem dost líný.“ Na co není líný, je samotná hra. Intelektuální šerm, jak Hort šachy nazývá, podstupuje denně.

„Už ne proto, abych se zlepšoval. Ale jsem jako chromý kůň, který musí běžet, sotva ucítí dráhu.“

Nikdo, ani Hort, roky nezastaví. Největší úspěchy sbíral zhruba před třiceti lety, tehdy byl v Česku i v nešachových kruzích pojmem. Ale i dnes je to velmi silný hráč.

Stále si dokáže sednout do křesla, nechá si zavázat oči a naslepo sehraje partie proti deseti vidoucím soupeřům! Hrát šachy naslepo, to je Hortova parádní disciplína. V roce 1982 takto sehrál 22 partií.

„Jako bych byl v tu chvíli orel, který nad těmi všemi šachovnicemi přelétá.“

Jak povznášející představa! Tak trochu jako z Londonova románu Tulák po hvězdách: duch opustí tělo a svobodně si plachtí. Kdo ví, zda v tom není kus nesmrtelnosti.

„Nesmrtelnost se týká tří geniálních šachistů, které jsem v životě poznal,“ tvrdí však Hort a jmenuje mistry světa Michaila Tala, Bobby Fischera a Garry Kasparova.

Pak dlouze líčí, jak už nemohoucího Tala nosil od šachovnice ze sálu na sluníčko na cigaretku. Jak je pro něj Fischer guru, u nějž jsou genialita a šílenství sousedi.

Vypráví a vypráví, občas si mimoděk urovná elegantního motýlka pod krkem. Českému šachu je sto let a on z té doby prožil rovnou polovinu.

Zdroj: https://www.idnes.cz/sport/ostatni/jsem-orel-i-chromy-kun-rika-sachista-hort.A050908_210027_sporty_ot

1 komentář u „Jsem orel i chromý kůň, říká šachista Hort“

  1. Oprav si to:máš tam chybu.Nikoliv jednašedesátníka,ale dva a sedmdesátníka.V Jednašedesáti ještě proháněl na šachovnici výborné hráče.ing.Vlastimil Hort,přezdívaný zajíc,dnes důstojný pán na odpočinku,tohle slovo však nesnáší,ještě i v literatuře a na webových stránkách,může udělat ještě veliký kus práce.Pane ing.Vlast.Horte,děkujeme Vám za vzornou reprezentaci a za učení z Vašich literárních děl.Na mě však nejvíce zapůsobila kniha Utkání století 1970.

Napsat komentář