Patnáct minut slávy – David Navara

 

 

 Nevím, kdy a kde jsem narazil na výrok připisovaný Andymu Warholovi. Ten kdysi údajně prohlásil, že každý má v životě nárok na 15 minut slávy.
 Když se na těch patnáct minut stála fronta, asi jsem v ní byl několikrát. Zmeškal jsem kvůli tomu asi zase nějaké jiné fronty, ale co se dá dělat, silné a slabé stránky máme všichni. Vraťme se ale k tématu. Koncem listopadu jsem nečekaně byl pozván do divadla Semafor jako host pořadu Všechnopárty, jehož ústředním tématem tentokrát byly zázračné děti. Šachista ke svému životu publicitu vlastně ani příliš nepotřebuje, já osobně o ni zase až tolik nestojím. Nebyl jsem si jistý, zda by mé vystoupení skončilo úspěchem nebo ostudou. Proto jsem nějakou dobu váhal. Téměř na cokoliv si dovedu (bez většího snažení) vytvořit přinejmenším dva názory a rozhodování mezi nimi někdy nebývá snadné. Určitou roli v ovlivnění mého rozhodnutí sehrál i Pavel Matocha, kterého zase zviklal pan Houška, který s ním tou dobou cestoval autem z Mariánských Lázní. Naopak honorář 5 000 Kč na mé rozhodování celkem neměl vliv. Nejsem trémista (ani extremista), přesto jsem si ale v předvečer pořadu své rozhodnutí vyčítal. Po natáčení jsem naopak byl spokojen. Uvidíme, jak se na celou záležitost budu dívat s odstupem času.
 
 

 
 Čím déle jsem o tématu pořadu uvažoval, tím více jsem pochyboval, zda tam vlastně patřím. Chytrý sice jsem, talent na šachy mám velký, ale zázračný přeci jen nejsem. A dítě také ne, jen jsem trochu infantilní. Chystal jsem se tam něco takového říci, ale jak už to tak někdy bývá, z přípravy mi toho mnoho nevyšlo. Před pořadem jsem si zběžně pročetl nějaké vtipné historky z knihy Negližé za šachovnicí, chystal jsem se mluvit o tom, že talent není zásluha a že bez časových investic se ho nedaří rozvinout, o tom, že sice jsem v některých oblastech nadaný, ale v jiných dost neschopný a podobně. Očekával jsem také nějakou otázku týkající se šílených šachistů, ale na nic z toho při rozhovoru se mnou nepřišla řeč.
 Natáčení se konalo v pondělí 18. ledna, proběhlo za přítomnosti skutečného publika a trvalo zhruba 90 minut. Hlediště bylo plné. Hosty byli pan Václav Hudeček, paní Jitka Fořtíková z Centra rozvoje nadaných dětí a já. Hosté přibývali na pódium postupně. Moderátor pořadu, pan Karel Šíp, naproti tomu na jeviště dorazil najednou a potom s každým z pozvaných besedoval zhruba půl hodiny. Do televize se pořad dostane až po sestříhání, zůstane z něj zhruba polovina. Doufejme, že ta lepší.
  
Jak je mým zvykem, do divadla jsem přišel s předstihem. Někteří lidé mě tam už znali z nějakých předchozích pořadů, ale já jsem si je už nepamatoval. U dvanáct let starých pořadů se tomu nelze divit, u tři až čtyři roky starého jazykového tábora to je trochu na pováženou.
 Zatímco jsme těsně před vystoupením čekali v připravené místnosti, diváci poslouchali vtipy. Omlouvám se za svou ignoranci, ale nějak nevím, která herečka je vyprávěla. Mohu se vymluvit na to, že ze svého stanoviště jsem to neviděl, televizní obrazovka to tehdy také neukazovala. Nevím, zda si kameraman potřeboval udělat záběry smějícího se publika, ale asi to mělo nějaký takový důvod. Mám pocit, že se na počátku diváci roztleskávali, ale jistý si tím nejsem. Přejděme ale k samotnému pořadu.
 
 Jako první šla na řadu paní Fořtíková. Říkala, že je ráda, že půjde na řadu jako první, protože potom se už bude moci jen dívat. Já jsem byl naopak rád, že na pódium přijdu až jako poslední, protože strávím co nejméně času před kamerami. Paní Fořtíková v pořadu mluvila o nadaných dětech, rozpoznávání talentu, Mense a dalších podobných tématech. Nevím, co přesně se v pořadu objeví, ale tipoval bych, že tam nebude chybět úryvek z diskuse, o tom, kam poslat rodiče, kteří mají pocit, že mají doma nadané dítě.
 Jako druhý přišel na řadu pan Václav Hudeček, světoznámý houslista. Vykládal o svých začátcích,
říkal, že nebyl zázračné dítě, že měl velké nadání, ale musel hodně dřít. Také proto to dotáhl dále než většina zázračných dětí. Rozhovor byl zajímavý a poskytl představu o obtížnosti práce houslového virtuosa. Humorných momentů tam také bylo celkem dost.
 
 Já jsem přišel na řadu jako poslední. Kupodivu jsem ani nebyl příliš nervózní, atmosféra byla celkem uvolněná. Občas se mi podařilo diváky pobavit. Vůbec se mi to naopak nepodařilo odvoláním na slavnou hlášku velmistra Korčného. (Po své první výhře nad ním jsem v analýze prohlásil, že nějaká pozice je nejasná, na což mi odpověděl: „Only for you!“) Také jsem se trochu zamotal, když jsem vysvětloval své názory na to, proč je ve světě tak málo (špičkových) šachistek. O celé věci jsem se snažil mluvit co nejobjektivněji, ale spíše omylem jsem vyslovil zhruba následující {volně přepsanou}  sekvenci vět: „Dříve v historii ženy hlavně vykonávaly domácí práce a nehrály šachy. Já neříkám, že to tak je správně {tady jsem si vzpomněl na diskriminaci žen}. Já neříkám, že to tak není správně. {vzpomněl jsem si pro změnu na výhody stabilní rodiny oproti situaci padesátiprocentní a vyšší rozvodovosti}“ Tipuji, že v případě zařazení do televizního vysílání tato pasáž vyvolá nějakou diskusi. Vyznělo to, jako bych ženy nejraději viděl za plotnou, přestože to není pravda. Feminista nejsem, ale na mužskou intelektuální nadřazenost nevěřím.

 V této souvislosti si vzpomínám, že slavný sociolog Max Weber říkal, že není možné nechat mluvit fakta sama za sebe. Měl bych si asi zopakovat jeho argumentaci. Jiný sociolog, Theodor Wiesengrund Adorno, údajně prohlásil, že jakoukoliv zprávu je možné sdělit na nesprávném místě a nesprávným způsobem tak, že to vede k podkopání její pravdivosti. Právě to se mi nejspíše podařilo při pokusu o objektivitu. Celkově vzato jsem ale snad zanechal celkem dobrý dojem, alespoň mi to tak po natáčení připadalo.

 

Napsat komentář