Jsou šachy sport, nebo umění? Je profesionální šachista spíše sportovec, nebo intelektuál? Nakolik jsou tyto dvě role slučitelné? A má smysl klást si otázky, na něž nedovedeme odpovědět?
Na poslední uvedenou otázku bych odpověděl kladně. Některé problémy nedovedeme vyřešit, ale uvažováním o nich si tříbíme smysl a rozšiřujeme poznání. (Myslím například na svou milovanou hru.)
Na druhou z úvodních otázek odpovídám vyhýbavě. Někteří šachisté mají velmi blízko ke sportu, zatímco jiní jsou typičtí intelektuálové. A koneckonců se nemusí obojí vylučovat, přestože špičkového profesionálního sportovce a typického intelektuála v jedné osobě si představit neumím. Tím se dostávám ke třetí otázce. Pokud se něčemu chcete věnovat naplno, většinou musíte v jiných oblastech něco obětovat. Požadavky kladené na sportovce a na intelektuála jsou dost odlišné a občas mohou být i protichůdné nebo neslučitelné.
Mám pocit, že sportovec si zpravidla nezjišťuje informace o sponzorech různých soutěží a obvykle nemá čas zjišťovat, čí jméno zviditelňuje výměnou za svůj honorář. Naproti tomu intelektuál by měl být relativně nezávislý a profesionálně nezaujatý. Představuji si ho jako příslušníka střední třídy, který nevyniká svým platem, ale svým vzděláním a všeobecným rozhledem, díky nimž se může kvalifikovaně vyjadřovat k aktuálním otázkám současného světa. Možná namítnete, že si obraz intelektuála příliš idealizuji, zatímco realita je podstatně jiná. Nebudu to popírat, spíše chci poukázat na to, že obě role se podstatně liší. Kariéra sportovce nebývá dlouhá. Podstatný je výkon, který umožňuje uspět v soutěži s druhými. Naproti tomu intelektuál se na svou životní roli připravuje dlouho. Musí se vzdělávat celý život, ale na druhé straně obvykle může i v pokročilém věku kvalifikovaně vykonávat svou profesi. Bývá to běžec na dlouhou trať. Ale to už jsme zase u sportu…
Všimli jste si na předchozích řádcích něčeho mimořádného? Pokud navštěvujete můj blog pravidelně, nejspíše vás zarazilo, že nezvykle dlouho nepíši o sobě a spokojuji se s obecnými tvrzeními. Když si kupujete výrobek určité značky, pravděpodobně dobře víte, co od ní můžete očekávat. A nejspíše vám tento stav vyhovuje. Proto se prosím nedivte, že ani já nechci kvůli experimentům ztratit své stálé publikum. Zase budu psát o sobě. Jako vždy.
Pokud jste mne někdy viděli cvičit, těžko mne můžete považovat za profesionálního sportovce. V hodinách tělesné výchovy jsem vynikal pouze svými slabými výkony. Nejsem líný na krok, umím vyběhnout do schodů a pohybuji se celkem rychle, ale tím výčet mých fyzických schopností pomalu končí. Na druhé straně jsem ale jako profesionální šachista v mnoha ohledech přijal život sportovce. Chodím na tréninky, občas jezdím na soustředění, pravidelně reprezentuji naši zemi, hraji o poměrně velké peníze a pomíjivou slávu, nechodím do práce a mnoho času trávím s lidmi, kteří se šachům rovněž věnují profesionálně. Necítím se jako závodní sportovec, ale do značné míry jím jsem.
Abyste mne lépe pochopili, povím vám něco málo o sobě. Pocházím z nešachové rodiny. Můj otec je učitel matematiky a vědecký pracovník na vysoké škole, matka působí jako dětská zubní lékařka a jako vyučující ve fakultní nemocnici. K šachům mne přivedla náhoda nebo Prozřetelnost, vyberte si sami. Rodiče mne v mém koníčku finančně i jinak velmi podporovali, ale současně chtěli, abych získal vysokoškolské vzdělání, které by mi případně umožnilo najít si jinou práci. Jsem jim vděčný. Za obojí.
Pokud jsem byl příkladem rodičů mlčky veden k nějakému povolání, byla to nejspíše vědecká práce. Profesionální sportovce v příbuzenstvu nemáme. Otec ve středním věku začal závodně běhat a celkem harmonicky kombinuje duševní práci se sportem. Můj článek ale pojednává o něčem jiném. Mám na mysli vrcholový sport a intelektuála si nepředstavuji jako odborníka na svou profesi či další oblasti lidského vědění, ale i jako člověka aktivně se zabývajícího aktuálními společenskými otázkami.
Rodiče dosáhli svého. Vystudoval jsem vysokou školu. Samozřejmě můžeme diskutovat o tom, kolik mi univerzita dala. Výše jsem použil slovního spojení „získat vzdělání“. Zní to, jako by se vzdělání dalo koupit za čas nebo za peníze. Tak jednoduché to není, ale věřím, že mi studium dalo něco více než úzce zaměřené speciální znalosti. A přiznejme si otevřeně, z učiva svého oboru (logiky) jsem toho od ukončení studia velmi mnoho zapomněl. Zůstal mi diplom. A doufám, že i něco více, například schopnost uvažovat určitým způsobem.
Přiznejme si to otevřeně, nejsem ani vzorový sportovec, ani příkladný intelektuál. Neláká mne životní styl prvně jmenovaných a jejich cílevědomost mi je rovněž cizí. Na druhé straně se o dění ve světě kvůli časovému vytížení zajímám jen v omezené míře a nijak výrazně se v něm neangažuji. Nevím, proč bych měl číst „knihy pro intelektuály“, které mne neoslovují. Kvůli prestiži a příslušnosti mezi lidi s vytříbeným vkusem? Děkuji, nechci. Proč bych měl pojídat kaviár, když mi nechutná? Prospívá vlastně zdraví, nebo mu spíše škodí?
Vystudoval jsem logiku, ale mám pocit, že můj titul zní „magistr filozofie“. Nezastírám, že ve jmenované disciplíně mám pouze útržkovité vzdělání, ale snad mám na filozofování určitý nárok.
Sportovci se obvykle nezatěžují pochybnostmi o své profesi a plně se soustředí na svůj výkon. Naproti filozofie je bez pochybování o „samozřejmých pravdách“ a bez sebereflexe téměř nemyslitelná. Také já občas pochybuji o správnosti zvolené cesty, o čemž svědčí i následující báseň. Ta věrně zachycuje, o čem občas přemýšlím, ale naštěstí nepopisuje, co si myslím.
Kariéra
Jdu za svou kariérou, sám ale nevím kam,
obklopen peněz sférou, vedle všech, přesto sám.
Koruny zvolna kupím, konto se kulatí,
své ideály tupím, když se to vyplatí.
Já chtěl bych dobrem žíti, od zla je odlišit,
hloubat nad smyslem bytí, konečně nalézt klid.
Žít skromně jako kdysi, jen mít víc druhé rád,
však nyní dospělý jsi a musíš pracovat.
Když víra s láskou schází, zůstává naděje,
ona tou pevnou hrází, jak proti vodě je.
Navzdory síle zvyků dokážu dále snad
Bohu pět slova díků a bližní milovat.
Co dodat závěrem? Je možné, že mi podobné sebezpytování a věčné pochybnosti o sobě i o samozřejmých věcech po šachové stránce škodí, ale bral bych jako osobní prohru, kdybych podobné úvahy zcela odvrhl a v pracovním životě se staral pouze o své výsledky. Je ale možné, že k tomu někdy dojde a budu to vnímat jako osobnostní dozrání a odvržení dětinského snění a jalového mudrování. Na nastíněné téma se můžeme dívat z mnoha úhlů, přičemž každý si může utvořit svůj vlastní názor.