blog Václava Klause – Nejhorší na světě je prohrát šachovou partii

klaus

Nejhorší na světě je prohrát šachovou partii

Václav Klaus *

Ředitel gymnázia a základní školy PORG. Liberál, cynik, šachista, cyklista a otec tří dětí.

A nejlepší je jí vyhrát. Nevěříte?
I ten nejkrásnější a profesně či osobně zářivý den se dokáže večerní partií (v Praze se hrají družstva ve všední den) zmrvit do noční můry, kdy po noční fritz-analýze se člověk převaluje v posteli a hlavou mu víří pohyb figurek a pocity marnosti: „proč jsem se zas vykašlal na aspoň základní přípravu zahájení“; „proč lezu do stejného schématu jako už x-krát“; „proč nehraju aspoň trochu mimo družstva, abych měl praxi“; „proč ač subjektivně mistr pěšcových koncovek – jsem si vlezl do prohrané“; „proč jsem tak zbytečně zjednodušoval a stejně tím rovnováhu nedosáhl, kdybych byl odvážnější – byla to jasná rovina“.
To by nebylo nic zvláštního, nikdo neprohrává rád. Zvláštní je na tom, že pocity prohry jsou v šachách mnohem silnější než v jiných sportech.

V cyklistice je to úplně v pohodě – „vždyť je mi přece 43, tak tam nepoletím na těžkej převod s mladýma do takový stojky“; „nemám 65kg jako někteří psychiatričtí případi, takže jsem si v tom kopci logicky vystoupil z první skupiny a zkušeně to dojel“; „nemám čas jezdit 4 hodiny denně, mezi těma co mají 5.000 km ročně, jsem skoro nejlepší“; „ve sjezdech jsem neměl konkurenci“; „vyhrál jsem spurt 15. skupinky, huráá“; …
Mám vyplavené endorfiny, hlad, strašnou chuť na pivo a podivný pocit štěstí.
Ve sjezdovém lyžování (to jsem v emerituře už od svatby před 17 lety) – „jsem rád, že jsem se nezabil, ty vago, to byly pěkný kule, jak to přimrzlo“; „ta dřevařská pěkně házela, já tam letěl snad 15 metrů a Mišoň si tam ustlal“; „dostal jsem jen tři vteřiny – to ujde, taky nemám takový lyže jak ty namakanci z těch vrcholáčů žejo“; inverze cyklistiky: „nemám 105 kilo a zadek jak kůň – nemůžu to urvat, ale technicky jedu fakt výborně“; …
Obdivné pohledy turistů na nás s číslama, krásný drzý holky v závodních kombinézách, život je zcela OK.
V práci – předhoní mě debilní snaživci, kariéristi a jiní šmejdi, ale kdybych chtěl – to bych ještě všem ukázal … A konečně žije se nám špatně?
U holek – hmm má mě ráda jako kamaráda …, tak ať si trhne nohou, však ještě přileze …
V šachách, v zaplivané klubovničce se stařičkým špatně vypadajícím soupeřem, sledováni s opovržením štamgasty z přilehlé hospody „ty vole, to sou fakt šachisti už od pohledu“, nic z toho neplatí. Neexistuje žádná výmluva (vždy nemocné, přepracované a podobné jedince nejde brát vážně).
Jen vy a soupeř a tisíc let stará pravidla. Oba máme stejnou šanci. Není žádná minulost. Přece nejsem hloupější než ten druhý a ELO nic neznamená (to má jen nadřený). Zahájení jalové, nějak mi to nepočítá, čas běží, vždyť už stojím jasně hůř, tohle nejde, hm …, vždycky jsem byl bojovný, tak vyhodím partii do luftu a uvidíme, ale „nějak mi to nepočítá“, chybka a teď by už každá mašinka ukazovala -+; ten pocit, kdy partie odchází, už poznám na sto honů; soucitně vyčítavé pohledy kolegů z družstva; takhle odevzdat bílé; chvíli to ještě protáhnu do časovek, aby neměl soupeřův tým 100% jistotu, a vzdám se až pak. Čistá egohrůza. Jsem životní loser, žiju divný život a ještě tomudle říkám koníček, to kdybych radši chodil do posilovny nebo fetoval, to by aspoň k něčemu bylo. …
V tom se dědoušek únavou či stářím přehmátne a vyrobí strašný blundr. Teď hlavně klid, je to možný? Obětuju na f7 a za tři tahy je konec nebo mi odevzdá 50 figurek. Ano, tohle ještě dopočítám. Bum. Teď bude chudák 30´ přemýšlet, ale není nad čím.
Tys to ještě vyhrál, Venco, to není možný? „No, ono to bylo ještě složitý a …“. Tak ať to dá Jirka za remis a vyhráli jsme. Jasně. Ať žije Caissa, ať žije ŠK PORG. Super, to byla ale krásná kombinace, to jim musím ukázat na tréninku (prvních 30 tahů partie „skromně“ vynechám, ale na to se anglická královna neptá, mám bodíka; a každý by tu kombinaci taky neobjevil, kdepak – to se pozná mistr …).
Jdeme na pivo, neanalyzujte, stejně tomu nerozumíte. Jde-me!!! Ty Milane nejdeš? Neblázni. „Víš já jsem prohrál a jsem utahanej, nemám náladu.“ Ale proč bys neměl náladu, prosím Tě?
* převzato z http://www.blog.praguechess.cz/index.php?blog=klaus

Napsat komentář