V poslední době mám pocit, že si lidé nechodí zahrát šachy, ale chodí si hlavně jednou týdně vypnout mobil.
Hezká chvíle, kdy se kdysi vítali v hrací místnosti hosté, pronášeli se projevy, roznášela káva atd. – se nyní redukuje na výhružky rozhodčího, popřípadě kapitánů. „Vypněte si mobily!“.
Ano, u šachů se nemá vyrušovat a vypnutý mobil považuji za elementární slušnost, ovšem současná hysterie – je zcela neadekvátní. Zejména u amatérského šachu.
Pípnutí SMS je hrdelní zločin, kontumace, vyvlečení z hrací místnosti, odsudek vlastního týmu i soupeřů. Zato když soupeř po každém tahu nabízí remízu, krká, opilecky se klimbá a pochechtává, nechutně žere a drobí na šachovnici, zuřivě analyzuje skončenou partii, bzdí, radí kolegům … – celkem nic se neděje. Rozhodčí si někde v ústraní šmudlá zápis.
Chceme to takto? Nemluvím o profesionálech, kteří jsou za partie placení, tam dělá pravidla ten, co to platí. Ale my, co hrajeme pro radost? Nemůže být výjimka z pravidel FIDE pro soutěže od 1. ligy níž? Zazvoní mobil – rozhodčí napomene, hráč se omluví, horečně to vypne; podruhé – konec.
Mám v živé paměti úžas většiny přítomných, když loni zazvonil 3 minuty po zahájení partie staršímu soupeři mobil, ten se omluvil, vypnul přístroj a já vyhodil rozhodčího se slovy: „přišli jsem si zahrát šachy a soupeř na to přijel z druhé strany Prahy, přece teď nepůjdeme domů, … kde to jsme?“
Ten pán i jeho kolega mi už od té doby asi 4x děkovali, málem by mě snad navrhli na cenu fair-play. Ale není to trochu normální a nenormální spíš současný stav?
Nebo jiná historka: Zápas Pankrác – PORG před pár lety; oba týmy aspirují na postup. Na 4. desce má za nás bílé septimán David Helebrant, který hraje s takřka neslyšícím postarším soupeřem. Na partii jsme ho vytáhli rovnou z rande a od partie si odskakuje posílat SMS typu („jen to rychle vyhraju a běžím zpátky, sluníčko …“J). Slečna ví o moderních pravidlech šachu kulový a tak po hodině hry volá, mobil není vypnutý a 2x potichu zazvoní.
Přilítne rozhodčí Jakuš, do té doby malující zápis, a kontumace. Davídek se stydí (a trochu raduje, jak se to hezky časově vyřešilo) a pointa? Soupeř je zcela mimo, nic neslyšel, vůbec nechápe, proč mu kolegové gratulují. Musí na něj křičet (7x více decibelů než předešlé zvonění) „MOBIL, ZAZVONIL MU MOBIL“, „He?“ „MOBIL“. Asi tedy nebyl ani mobilem moc vyrušovánJ. Figurky se z divoké Vídeňské vrací do základního postavení a Caissa prožívá jistě v nebi, nebo kde tyhle bohyně sídlí, orgastické pocity.
Zápas je ale v čudu, se silným soupeřem odevzdat bílé …
Zápas je ale v čudu, se silným soupeřem odevzdat bílé …
Přimlouvám se tedy raději za pravidlo, které bylo kdysi přirozené, že k partii (je to svátek) se usedá v saku. Zvýší to šachu prestiž, rodiče na to budou posílat své děti, tchyně se budou chlubit fotkami vyštafírovaných vnoučků … a s mobilem se trochu uklidněme.
Naprosto souhlasím s tímto názorem.
Již jsem prohrál dvakrát. A to například s Petrem Koutným ve velmi zajímavé pozici s výhodou kvality za pěšce.
Partie by asi skončila mým vítězstvím a Petr by se z prohry jistě poučil a byl by ještě lepším šachistou než je nyní.
Kontumace nás oba nepotěšila. Především hrejme šachy.
Řešení vidím ve změně pravidel. První zazvonění = napomenutí. Druhé zazvonění = kontumace.
A žádné osobní prohlídky hráčů !
Miroslav Kunc
mě to taky připadá jako správný názor, je to až někdy trapné, že člověk musí telefon vypnout, vtáhnout baterku a ještě nechat v autě……nám amatérům ty telefony stejně nepomůžou:)
Naprostý souhlas sdílím s tímhle článkem.