Že jsou věřící, to byste při letmém osobním setkání na nikom z nich nepoznali; když už mají na krku křížek, tak pod trikem, nedávají víru na odiv.

Všimli byste si jiných společných rysů, všem je například plus minus třicet let. Všichni se vyjadřují moudře a hovoří tiše, klidně. Nakonec byste si nejspíš uvědomili, že setkání s nimi bylo uklidňující – jsou to hodní lidé. Také skromní, až asketičtí. Chcete je na něco pozvat: „Kohoutkovou vodu,“ poprosí David Navara. „Já taky,“ přidá se Viktor Láznička. Zamračíte se, oni vzdychnou. „Pokud to tedy musí být, jasmínový čaj…“

David Navara je suverénní českou jedničkou, patří mezi třicet nejlepších šachistů světa. Ač vyrůstal v nevěřící rodině, roku 2009 přijal křest u Českobratrské církve evangelické. Šachům se dál věnuje na sto procent.

Viktor Láznička je českou dvojkou. Ač vyrůstal v nevěřící rodině, loni na Bílou sobotu přijal křest v římskokatolickém kostele Nejsvětějšího Srdce Páně na pražských Vinohradech. Šachy hraje dál, ale už je nepovažuje za prioritu, téměř netrénuje.

Jana Jacková byla českou jedničkou a velmi pravděpodobně by jí mohla být i dnes. Ač vyrůstala v nevěřící rodině, roku 2010 přijala křest v Církvi adventistů sedmého dne. Šachy už nehraje.

Tím pádem je dnes nejlepší českou hráčkou Kateřina Němcová, katolička, ale to je jiný příběh – ta se na rozdíl od svých kolegů do křesťanské rodiny narodila, kostel navštěvovala od dětství.

David, Viktor a Jana si do něj museli najít cestu.

Sen o dobrých myšlenkách

David Navara byl vždycky jiný. Hlupáci se mu smějí, ale většina těch, co se s ním setkali, ho miluje.

V něčem je geniální, v něčem nepoužitelný. Například učitelé z prvního stupně základní školy na něj do smrti nezapomenou, protože druhého takového podivína nepotkali. Příklad: David přijde do školy a říká učitelce: „Ahoj, já jsem dneska věž na A1, co seš ty?“

Zásadním rysem jeho povahy je ­ovšem slušnost – kdo se vyzná v šachách, ten si je jistý, že kdyby David nebyl tak hodný, patřilo by mu místo v nejlepší světové desítce, ale on se chová po svém. Legendární jsou historky, jak na důležitých turnajích jednoznačně vítězí, ale těsně předtím, než se soupeř vzdá, nabídne David remízu. Proč? Během partie si musel několikrát odskočit na záchod a pak se trápil pochybnostmi, jestli protihráče nerušil šoupáním židlí. A tak dále…

„Tři roky na prvním stupni jsem chodil do Bratrské školy,“ vzpomíná David, „ale to nebylo z důvodu, že by mě rodiče chtěli vést k víře. Opravdu šlo o to, že jsem byl hyperaktivní dítě, možná s Aspergerovým syndromem, a v téhle škole byl k žákům individuální přístup.“

Věřit začal někdy ve třinácti letech: „Zdál se mi tehdy sen – byl jsem v jakési akční hře, s někým se pral a najednou všechno zakrylo vědomí faktu, že nejlepší je boj dobrých myšlenek proti špatným.“

Občas se za něco modlil a nemohl si nevšimnout, že se mu přání nezřídka plní. „Například jsem po modlitbě nacházel ztracené věci,“ popisuje. „Modlil jsem se i za dobré výsledky v šachách, což bych už nedělal, protože Bůh má rád všechny stejně a může mu být jedno, jestli partii vyhraju já, anebo soupeř. O Boží pomoc mám právo žádat jen ve chvíli, kdy hraju s podvodníkem – tehdy je na místě modlitba, ať partie proběhne korektně…“

Viktorovo velké ego

Viktor Láznička býval povahově jiný. Sebevědomější, v šachách zarputilejší, soutěživější. Chtěl být mistrem světa, a to v čemkoli. Známí vzpomínají, jak se třeba vsadil s kamarádkou, závodní plavkyní, že ji porazí na čtyři kilometry.  Říkala mu, že je to nesmysl, ale Viktor trval na svém. V bazénu se vydal ze všech sil, kamarádce stačilo, že drží drobný náskok, a tak nakonec pohrál vcelku důstojně…

Ale tohle je pryč, teď má priority jinde. Našli bychom je například v tašce, se kterou přišel do kavárny, má v ní dvě knihy – jedna se jmenuje Spiritualita křesťanského mnišství a druhá Středověká filosofie.

Viktorovi nejbližší příbuzní bývali velmi racionální a materialističtí – do kostela se nechodilo ani na půlnoční mši, zásadní byly od šesti let šachy. „Jenže postupem času jsem si uvědomoval, že je to trošku málo, že mě nenaplňují, nedělají mě šťastným.“

Věta o tom, že Viktora přestaly uspokojovat šachy, je důležitá – tytéž pocity zažívala i Jana Jacková. A David Navara v poněkud menší míře, ten říká: „Od té doby, kdy jsem šachy viděl poprvé, jsem jimi fascinovaný. Ale ano, když jsem uvěřil, přestaly pro mě být ze všeho nejdůležitější, pak už jsem neměl pocit, že musím za každou cenu vyhrát. A je pravda, že když jsem roku 2010 dokončil vysokou školu, nebyl jsem si jistý, jestli je kariéra profesio­nálního šachisty tím, čemu se mám věnovat, protože existují užitečnější povolání – dobrý lékař udělá pro společnost mnohem víc než vynikající šachista. Jenomže já bych nebyl dobrým lékařem, dobrým bych nebyl asi v žádné jiné užitečné práci.“

Vraťme se k Viktoru Lázničkovi, který jako šachista dřel více, ale více také pochyboval. Nebyl spokojený se sebou samým, ačkoli ho šachoví příznivci obdivovali. Právě v tom nejspíš tkvěla potíž: „Když je někdo neustále opěvovaný, ego roste. Byla ve mně ješitnost, závist a sobectví. Třeba tady Davida,“ podívá se na Navaru, „jsem vnímal jako konkurenta a občas mu nepřál dobrý výsledek. Ale chtěl jsem s tím bojovat. Ono vám totiž dojde, že když se necháte ovládnout špatnými vlastnostmi, ubývají vám kamarádi, stáváte se trochu izolovaným.“ 

Přečtěte si více na: http://reportermagazin.cz/ve-jmenu-otce-syna-a-sachoveho-krale/