
O šachistech se povídají různé věci. Údajně to jsou geniální blázni, kteří bleskově počítají kombinace na čtyřiašedesáti polích, ale neporadí si v běžných životních situacích. Prý mají fenomenální paměť, ale zároveň jsou velmi roztržití. Nemám rád podobná zobecnění, ale musím uznat, že ta poslední charakteristika má něco do sebe, roztržitých šachistů znám dost. A sám jsem jedním z nich.
Šachy jsou velmi složitá hra. Hluboké soustředění pomáhá proniknout do jejích tajů. Když člověk hledá složitou kombinaci nebo řeší jiný náročný abstraktní problém, potřebuje na chvíli zapomenout na okolní svět. Proto intenzivní soustředění a roztržitost často kráčejí ruku v ruce.
O mé roztržitosti se tradují historky, z nichž mnohé jsou pravdivé. A některé příhody z mého dětství znějí velmi pravděpodobně, ale už si na ně nevzpomínám. Běžné zážitky se totiž z paměti vytrácejí rychleji než mimořádné události.
Číst dál
214