Jeden náš známý mi poslal nádherný rozhovor a Robertem Cvekem. Ten vyšel na xmen.cz a jelikož se blíží přednáška tohoto skvělého člověka ve Vlčnově, tak se s Vámi o tento rozhovor velmi rád podělím.
Nejčtenější šachový web nejen na Moravě
Dne 14.7.2016 jsme se vydali reprezentovat vlčnovský šachový oddíl na CzechOpen 2016. Jedná se o velký festival turnajů v šachu, bridži a dalších stolních her.
Od 14.7 do 17. 7. 2016 se koná v Pardubicích turnaj družstev. Kluci z našeho oddílu + Emil Macura, ale toho bereme jako našeho hráče se domluvili, že si tento turnaj zahrají a budou se šachy bavit. V prvním kole narazili na velmi těžkého soupeře. Výsledek není překvapením, ale snad to kluky nakopne a na konci turnaje budou stát na jiném postavení než byli nasazeni.
Kdo by chtěl, tak se může podívat jak hrají mladí talentovaní hráči na mistrovství juniorských týmů ve Slovinsku.
Se silnějšími hráči nemůžeme hrát kuličky! Když budeme hrát rovnou, suchou pozici , kde silnějšímu nehrozí nebezpečí, když založíme partii s cílem remiz a budeme vše měnit, tak mě veřte že to dopadne špatně! Největší omyl je hrát se silnějšími na remízku! Chcete-li uspět musíte vytvářet hrozby, musíte hrát aktivně a musíte ukázat odvahu! Vy sami, když hrajete se slabšími hráči nemáte rádi , když Vám slabší hráč jde po krku! To samé nemá rád silnější hráč, když hraje s Vámi!!
Varianta se objevovala již koncem 19. století, kdy vznikala z Paulsenovy varianty. Tak ji v 80. letech 19. století hrával Louis Paulsen.[2] Název nese po mezinárodním turnaji vScheveningenu, kde se varianta hrála v roce 1923.[3] O popularizaci a teoretický rozvoj varianty se ve velké míře zasloužil Garri Kasparov, který ji od 80. let 20. století úspěšně používal v zápasech o mistra světa s Anatolijem Karpovem.[4] To vedlo Karpova dokonce k tomu, že se později ve vzájemných zápasech raději přiklonil k zavřeným hrám.
Tak skončily prázdniny (pro mě) a mezi resty jsem našel i poznámku „dopsat blog o velmistrech“. Když se něco dělá z povinnosti, většinou se na to jde malinečko racionálněji. Tudíž proberu dosud neproprané velmistry a „bude to“. Ale nutno nějak začít.
Zejména díky Pavlu Matochovi jsem měl příležitost se setkat (a občas i hrát v simultánce) s pěknou plejádou mistrů světa i světových velmistrů dnešní i předešlé generace: Karpov, Kasparov, Spasskij, Kramnik, Hort, Ivančuk, Korčnoj, Navara, Movsesjan, Polgárová, Kaválek a asi i další. A tak až budu starý dědek (což už není tak nekonečně daleko), budu moci spisovat článečky do šachových periodik.
Ta budou mít velkou čtenost, neboť lidé jsou z povahy věci líní (někteří psychologové tvrdí, že lenost a strach jsou jedinými motivacemi většiny lidí pro jejich konání) a tak nejraději čtou v šachových časopisech pochybnou šachovou beletrii, než aby si přehrávali partie nebo luštili úlohy, což vyžaduje námahu. I já si raději čtu popis pana Navary, jak šel od hotelu na vycházku a z nebe padala nějaká kapalina pod úhlem skoro 60 stupňů (déšť ve větru), než abych se poučil z jeho mistrovského vedení koncovky.
José Raúl Capablanca y Graupera (19. listopadu 1888 Havana – 8. března 1942 New York), přezdívaný Capa, byl kubánskýšachista, mistr světa v šachu v letech 1921–1927. Byl proslulý „strojově přesnou“ hrou, která mu přinesla označení Šachový automat. V dobách své největší slávy prakticky nikdy neprohrával. Šachoví komentátoři jej často označovali přídomkem Neporazitelný: za celou svoji kariéru sehrál 583 partií ve významných turnajích a zápasech, z nichž prohrál 35, většinu ovšem buďto na počátku nebo na konci své kariéry. Od roku 1914 do střetnutí s Aljechinem (1927) prohrál jen 6 partií.