Stojím v tramvaji a čtu si. Vtom zaslechnu mužský hlas, jak říká kolegovi: „Hele, Navara!“ Ohlédnu se. Dva muži stojí o kousek dále a dívají se směrem ode mne, z okna. „Nissan,“ doplní druhý.

Jako dlouholetý český reprezentant jsem poměrně známým člověkem, ať už se mi to líbí, či nikoliv. Samozřejmě se nemohu srovnávat s televizními hvězdami, ale ani o to nestojím. Vlastně mi vyhovuje situace, kdy o mých úspěších ví šachový svět a mé blízké okolí, zatímco pro ostatní zůstávám neznámým kolemjdoucím nebo spolucestujícím.
Popularita nebo sláva totiž s sebou vedle příjemných věcí (peníze, obliba, moc) přináší i nepříjemné. Ztrátu soukromí, kritiku, napětí.
Postoje lidí k celebritám (a nejen k nim) bych rozdělil do tří skupin, přičemž u většiny z nás se uvedené typy motivů často mísí.
1. Hodnotíme druhé podle toho, co kdy udělali dobře i špatně. (Každý zná jiný výsek skutečnosti a posuzuje ho z vlastního zorného úhlu. Také proto se naše mínění liší.) To je v pořádku.
2. Nejsme ale vševědoucí. Často se mýlíme a obdivujeme nebo odsuzujeme druhé kvůli něčemu, co neudělali nebo mysleli jinak, než jak to vnímáme.
3. Někdy celebrity či jiné lidi zbožňujeme, obdivujeme, milujeme nebo nesnášíme, protože z nejrůznějších důvodů toužíme nebo potřebujeme někoho obdivovat, milovat nebo nenávidět. Slavné osobnosti obvykle jako terč přitahují bezvýhradné obdivovatele i nesmlouvavé kritiky. Ani nelituji, že nejsem skutečná mediální hvězda. A také mne těší, že jsem nevyrůstal v dnešní přemedializované době, kdy se internet doslova hemží nejrůznějšími hodnoceními druhých, z nichž mnohá jsou unáhlená nebo necitlivá. Je mnohem snazší něco podobného „ustát“ v devětadvaceti letech než v patnácti.
Šachy u nás nejsou nejpopulárnějším sportem a já jsem nadto nikdy nezasáhl do bojů o titul mistra světa. I jako „mediální hvězda třetí kategorie“ jsem ale už prožil pár zábavných historek. Dovolím si tady některé z nich vylíčit.
Jednou jsem s kamarádkou šel na demonstraci proti sociálnímu vyloučení, kterou spoluorganizovala nadace, v níž kamarádka pracovala. Na akci zavítalo i několik bezdomovců a k mému údivu mne jeden z nich znal z nějakého dávného šachového tábora. Přiznám se, že jsem byl poněkud zaskočen. Jedná se ale o další důkaz toho, že šachy pronikají do všech sociálních prostředí! Jindy jsem se od své kadeřnice dozvěděl, že jsem se v rámci jedné kvízové otázky dostal do jisté české společenské hry.
Známí mne již dříve upozorňovali, že v křížovkách narazili na „českého šachistu na šest“. Jednou nebo dvakrát se to poštěstilo i mně, přestože křížovky luštím jen zřídka. Potom jsem se dokonce občas díval na šestipísmenná slova, abych se tam případně našel. Že to je hloupé? Ano, každý máme své slabosti.
Když už píši o křížovkách, neodolám a uvedu ještě jednu příhodu ze Sovětského svazu. Mistr Kan kdysi chtěl navštívit divadelní představení, ale dozvěděl se, že lístky jsou vyprodány. Představil se jako šachový mistr Kan. Uvaděčce zazářily oči, poznala slavné jméno a našla pro mistra vstupenku. Kan o tom pověděl svému kolegovi Konstantinopoľskému. Ten se představil jako velmistr Konstantinopoľskij, ale na uvaděčku to neudělalo žádný dojem. Když se divil, proč tedy zná jeho kolegu Kana, dozvěděl se, že dotyčná nehraje šachy, ale luští křížovky. S „velmistrem na sedmnáct“ se tam kupodivu nesetkala.

Když jsem se vracel letadlem z olympiády v Tromsö, na palubě letadla bylo „více šachistů než normálních lidí“. Přede mnou seděly kolumbijské reprezentantky a po přistání projevily zájem o společnou fotografii, proti čemuž jsem samozřejmě nenamítal. Když se se mnou dotyčné postupně vyfotografovaly, poznamenal jsem nejen k vedle sedícímu Viktoru Lázničkovi: „Tady vidíte, jaký je rozdíl mezi Elem 2700 a 2680.“ Vskutku, výkonnostní rozdíl mezi mnou a Viktorem je zanedbatelný a vzájemné skóre 0:4 při 7 remízách nemluví v můj prospěch, ale kombinace PR s vyšším ratingem na lidi působí.

V předchozím odstavci jsem žertem naznačil, že šachisté a šachistky nejsou normální lidé. Ve skutečnosti se nejedná o uskupení podivínů ani elitní klub géniů. Mezi šachisty takové lidi najdeme, ale myslím si, že u matematiků, informatiků nebo i mnoha jiných intelektuálních profesí to nebude příliš odlišné. Podivíni jsou v menšině, ale pro média jsou mnohem zajímavějším objektem než průměrně vzdělaný pán s manželkou a dvěma dětmi, který je zároveň profesionálním šachistou.

Setkal jsem se i s domněnkou, že špičkoví šachisté (hudebníci, vědci, spisovatelé) jsou téměř dokonalé bytosti, protože obyčejný člověk by nedokázal vytvořit taková krásná díla. Když se dotyční podrobněji seznamují s daným prostředím, zpravidla zjišťují, že celebrity jsou lidé jako všichni ostatní. Možná v něčem lepší a v něčem horší. Například alkohol výkonu za šachovnicí obvykle škodí, přesto jsem ale příhod o opilých velmistrech už slyšel celkem dost.

Na základě výše uvedeného nepřekvapí, že se cítím dobře mezi sobě rovnými (například v Novém Boru), mezi příbuznými a starými známými (ze školy, z šachových oddílů). Tito lidé mne většinou znají ještě z doby, kdy jsem byl nebyl tak známý. Občas mi připomenou zábavné historky z mého dětství a společně se nad nimi zasmějeme. (A rozhodně je na co vzpomínat!) Dobře se cítím také v kostele, kde jsme si víceméně všichni rovni, alespoň „tam u nás“ to tak snad obvykle je. Vůbec tím netvrdím, že by mne ostatní lidé včetně Vás měli (nebo neměli) rádi jen kvůli mým úspěchům, pouze se domnívám, že dlouhodobé mezilidské vztahy jsou vůči kariérním i jiným výkyvům odolnější než jiné.

Šachy jsou demokratická hra a mohou sbližovat lidi různého věku, národnosti, pohlaví i sociálního původu. Soutěžní šach ale příliš rovnostářský není a rating už vůbec ne. Už mnohokrát jsem před dveřmi slyšel polovážně míněnou poznámku: „Jdi první, máš vyšší rating!“ Snad vždy v ní byla vedle laskavé pobídky i skrytá nadsázka, ale nic naplat – žebříčky k rovnostářství příliš nepřispívají a pokud mohu mluvit za sebe, dělení hráčů na silnější a slabší je v našich myslích hluboce zakořeněno. Pokud zůstane omezeno jen na šachovou kvalifikaci a nebude se přenášet do mezilidských vztahů, nemusí snad vadit.

Na předchozích řádcích jsem napsal mnoho o vztahu lidí ke mně. Každá mince ale má dvě strany. Nebudu zastírat, že také mne potěší setkání s těmi slavnějšími. Taktéž se mohu ve vztahu ke slavným a mocným chovat povrchně. Rovněž někdy mívám radost:
„Večeřel jsem s mistrem světa!“
„Napsala mi hráčka světové špičky!“ „Pátý hráč světa mě pozdravil sám na ulici, ještě než jsem si ho všiml!“
„K úspěchu mi poblahopřálo několik silných šachistek!“
„Velmistr XY mne pochválil ve svém článku!“
Pravda, nebývá to často, protože uvedené události jsou snad s výjimkou té poslední dost vzácné. (Mimochodem, když právě nehraji, často sám kolegy a kolegyně chválím ve svých článcích a blahopřeji jim k úspěchům nebo k narozeninám. A na turnajích je na ulici samozřejmě zdravím.) Také pro mne sláva druhých něco znamená. I já prožívám radost z toho, že moje kamarádky a mí kamarádi vyhrávají turnaje. Především kvůli nim, ale také kvůli sobě. Když jsem prožíval jeden šachově slabší rok, dokázal jsem se radovat z cizích úspěchů. Možná jsem povrchní a egoistický, ale alespoň jsem omezil svou někdejší škodolibost.

Koneckonců i o mém psaní si můžete myslet leccos. Mám své příznivce i odpůrce, ale vím, kdybych nebyl známý šachový velmistr, oba tyto tábory by byly méně početné, protože by mé úvahy, eseje a reportáže četlo méně lidí. Na to správně upozorňovali i mnozí mí kritici. Ale já si stejně myslím, že někteří z nich četli mé články a vyjadřovali se k nim především kvůli mým šachovým úspěchům.