FEJETON: O šachové hře a její symbolice

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kde skutečně vznikly šachy, nikdo přesně neví, i když deskové hry, mezi které šachy patří, jsou zřejmě staré jako lidstvo samo. Podle bájí je vynalezl řecký hrdina Palamédés při dobývání Tróje asi ve 12. století před naším letopočtem pro pobavení svých vojáků. Rozšířená je rovněž pověst o thrácké dryádě Caisse, o které se hovoří jako o múze šachu.

 

 

Původ jména Caissa lze patrně hledat v některých anglických dialektech, kde šachy, chess, bývají označovány jako kess, kessa nebo keissa. Podle další báje vymyslel šachy jden z indických mudrců jako nástroj pro přehrávání průběhů bitev. A pomineme-li další teorie, že šachy vymyslel biblický Mojžíš či židovský král Šalamoun, zdá se, že původ má tato hra nejspíš v Číně či v Indii. V Číně se jí říkalo siang-čchi, tedy hra slonů, a v Indii se podobné hře říkalo čaturanga a ta se tam hrála již tři tisíce let před naším letopočtem, hlavně v buddhistických klášterech. V této hře se na šachovnici utkávali čtyři hráči, kteří měli k dispozici krále a čtyři druhy figur: slona, koně, válečný vůz či loď a čtyři pěšce. Cílem bylo obsadit soupeřovo místo krále. Z Indie se hra dostala do Persie, tedy dnešního Íránu. Tam se pořádaly turnaje a učenci psali již v 8. století šachové traktáty. Rovněž se tam zrodil termín šachmat, což v překladu znamená král je bezbranný. Přičemž mat, král, je slovo arabské, nikoliv perské. A teprve tzv. arabský šatrandž povýšil čaturangu na logickou kombinační hru, která vyžadovala chytrou a předvídavou hru a znalost matových vedení a dalekosáhlý propočet tahů do budoucnosti. A byli to rovněž arabští obchodníci, kteří přivezli hru do Evropy, když v 8. století obsadili Sicílii a Sardínii.

V Německu a v Čechách, jak upozorňuje český Lika klub ve své publikaci, se šachy objevily v 11. století: Do obou zemí se dostaly zřejmě z Itálie, odkud je přivezli kupci. Nejstarší zmínka o šachách se u nás nachází v latinsky psané Legendě o utrpení sv. Vojtěcha z počátku 12. století.

A byl to právě středověk, v němž se o šachy začali zajímat filozofové a ti tvrdili, že symbolizují svět a stavovské rozdělení společnosti. Ve spise Innocencova moralita, který je někdy z půli 13. století, je svět přirovnán k šachovnici a barvy černá a bílá reprezentují život a smrt, chválu a hanu. V dalších dílech z té doby je každé figuře přisouzena příslušnost k určité společenské vrstvě: pěšák byl sedlák, věž představovala barona, jezdec byl rytíř, střelec biskup nebo soudce, dáma je královna a král byl králem či císařem. Duchovní však šachy příliš v lásce neměli a již v 11. století je zakázala církev pravoslavná i katolická. Nejdéle platil zákaz šachu v Rusku, kde ho zrušil až Petr I. zvaný Veliký roku 1700.

I z toho je možné usuzovat na to, že dovednost této hry se tříbila vždy v těch zemích, kde obecná kultura byla nejvíce na rozkvětu a kde byla v největší vážnosti kniha. O této skutečnosti bychom měli vážně přemýšlet, neboť v ní je skryta hlavní symbolika. Na samém počátku byli mistry hráči z kalifátu, později ze Španělska a z Itálie, pak z Velké Británie a Francie, o něco později to byli hlavně šachisté z USA a Sovětského svazu a nyní se mezi špičkami objevuji už kromě starých známých firem i Číňané a Indové. Asi platí stará moudrost: Větší kombinační schopnosti usnadňují expanzi.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus

Napsat komentář