Maďarka Judita Polgárová (33)nyní figuruje na 51. příčce světového pořadí, jiná žena v první stovce není, nicméně to prý není její konečná. „Narodily se mi dvě děti, přednost měla rodina, teď se do toho zase obuju,“ prohlásila ve středu v Praze na Kampě.
Vzpomenete si na návštěvu Prahy před osmi lety?
Myslíte ten turnaj na ostrově u Národního divadla? (Žofín – pozn. red.) Velice dobře.
Tehdy jste byla blízko vítězství nad Garrim Kasparovem.
Byl to zajímavý zápas, pamatuji si ho. Porážka Kasparova se zase tolik nerýsovala, i když jsem v jednu chvíli zariskovala a on se začal drbat na hlavě. Oba jsme hráli sicilskou obranu, kterou měl Kasparov zmapovanou nejlíp na světě. Já ji taky dost ovládám, ale nevyšlo to.
Tehdy jste říkala, že Kasparov je pro vás noční můrou. Jednou jste jej porazila, kdy to bylo?
Dočkala jsem se brzy, hned v září toho roku v zápase Ruska proti zbytku světa v Moskvě. Šlo ale o zkrácený rapid šach. Nejvíc jsem pyšná na dvě partie tuším z roku 2001, dvakrát jsem s ním remizovala, s bílými i černými figurami. Obě partie byly velmi bojovné.
Prozraďte – kdy jste vlastně přestala hrát turnaje žen a začala hrát mezi muži?
Kolem roku 1990, pak už šlo jen o výjimky. Se ženami jsem hrála na dvou šachových olympiádách a asi na třech dalších turnajích.
Proč jste vlastně přestoupila mezi šachisty?
Protože moji rodiče věřili, že ženy mohou být v šachu stejně úspěšné jako muži. Ti se zpravidla dokážou víc soustředit, berou šachy vážněji. A mezi ženami není taková konkurence.
Možná jste si chtěla dokázat, že na to máte…?
Šlo opravdu o mé rodiče. Tvrdili, že čím silnější máte konkurenty, tím vyšší úrovně můžete dosáhnout. To byl hlavní důvod. Šlo o to se stále zlepšovat a ne hledět, jestli hraji proti mužům nebo ženám.
Cítíte v zápasech s muži psychologickou výhodu?
Ne, brzy mě všichni začali brát jako rovnocenného soupeře.
Takže se nesnažíte svého ženství využívat?
To nikdy. Žádné krátké sukně, žádné výstřihy. Není to můj styl, vždy jsem se soustředila jen na šachy a držela si odstup. Důležité je, co je na šachovnici, ne kolem ní. Nechtěla jsem, aby někdo tvrdil, že jsem úspěšná, protože používám triky. Snažila jsem se ukázat, že jde jen o šachovou práci.
Zaslechla jste někdy, že by se o to nějaká šachistka pokoušela?
Ne příliš. Nevím, jestli to některá používá.
A co mistryně světa Alexandra Kostenjuková? Je půvabná, už několik let se věnuje práci modelky.
Každý to dělá po svém. Nechci se do nikoho opírat. Pokud to ona tak zkouší, je to jen na ní. Je dobrá šachistka, jinak by nebyla šampionkou. Já se soustředím vyloženě jen na šachy. Neříkám, že je to správné nebo špatné. Ona si užívá popularitu, je ráda v televizi. Já se soustředím jen na šachy.
V zápasech mužů jsou větší prize money. Je to možná další důvod, proč s nimi hrát?
Jsou tam větší prize money, ale kvůli mnohem větší konkurenci je také podstatně těžší se k takovým zápasům dostat. Ze šachistek mám nejvyšší rating od roku 1990. Kdybych hrála pouze se ženami, finančně bych na tom byla pravděpodobně líp.
Jak se to podařilo, že vás otec vychoval v nejlepší šachistku?
Mám ještě dvě sestry a žádná z nás nechodila do školy. Měly jsme „home school“, učili nás rodiče, a ve škole jsme každý rok dělaly zkoušky. Už ve třinácti, čtrnácti letech jsem byla velmi úspěšná šachistka, škola mi nechyběla.
Neměl kvůli tomu otec potíže s úřady?
Na začátku ano, byly s tím tahanice. Když nejstarší z nás Zuszsa přestala chodit do školy, chtěli ho komunisté zbavit svéprávnosti. Mysleli si, že je to bláznivý nápad, ale táta ukázal, že to jde, a problémy přestaly.
Je pravda, že jste uměla hrát šachy dřív, než jste uměla psát?
Je to pravděpodobné. Začala jsem hrát šachy v pěti letech. Šachy jsou přece hra, malé děti to tak berou.
Legendární Bobby Fischer sehrál v roce 1992 v tehdejší Jugoslávii zápas se Spasským, jenže na Jugoslávii platilo americké embargo. Do USA se pak nemohl vrátit, protože před kamerami poplival dopis od State Departmentu zakazující mu tam hrát. Vaše rodina proslula také tím, že jej poté ve své vile v Budapešti ubytovala. Údajně na devět let?
To ne. Je pravda, že Fischer přijel do Maďarska a bydlel u nás, ale jenom týden. Zůstali jsme v kontaktu, potkávali jsme se ještě dva nebo tři roky, ale od roku 1995 jsme se už neviděli. V Maďarsku žil ještě několik let, ale u nás už nikdy nebyl.
Jak na Fischera vzpomínáte?
Je to smutný příběh. Byl to šachový génius, ale mentálně byl kompletně nemocný. Na jednu stranu bylo zajímavé ho potkat, na druhou bych si na něj možná nechala lepší vzpomínky jako na šachovou ikonu, kdybych ho nepotkala.
Zahráli jste si šachy?
Nikdy. Uvažovalo se totiž o vzájemném zápase a kdybychom si tehdy zahráli doma, už bychom nemohli říkat, že je to náš první zápas. Ale potom, co jsme v roce 1995 měli konflikt, jsme se už nikdy neviděli. Ani po roce 2005, kdy dostal azyl na Islandu.
Vy jste měli konflikt?
Šlo o hloupost. Ale on nepotřeboval důvod, proč se urazit. Doslechl se, že Sofie, prostřední z nás, si domlouvá simultánku na americkém velvyslanectví v Budapešti. Přestože se ta simultánka nikdy neuskutečnila, bral to jako zradu.
Novým hitem šachového světa je devatenáctiletý Nor Magnus Carlsen, od zimy jednička světového žebříčku. Jak moc mu pomohla péče Kasparova, který je jeho rádcem, a jeho počítačový disk se zahájeními?
Carlsen je velmi talentovaný, to bylo jasné už dlouho dopředu. Stal se velmistrem už ve dvanácti letech jako třetí nejmladší šachista v historii, už byl málem na vrcholu, když začali spolupracovat. Spíš to byl psychologický signál pro soupeře. Nejen on věděl, že má za sebou Kasparova, věděli to i ostatní. Šachově mu pomohl, ale velmi dobrý byl Carlsen už dřív.
Carlsen se nechal slyšet, že si všichni myslí, že jeho tahy při zahájení přicházejí od Kasparova, ale jsou od něho…
To jen dokládá, že už byl hotový hráč předtím. Psychologický faktor nepředstavuje všechno. Kasparov ho naučil systematičnosti. Ukázal mu, jak se připravovat na partie.
Vy i Carlsen jste měli podobnou startovní čáru, prvních výrazných úspěchů jste dosáhli ve dvanácti letech. Není vám líto, že jste nepotkala nějakého guru jako Carlsen Kasparova?
Nemůžu si stěžovat, i když by mi to asi pomohlo. Ale i tak jsem tři roky byla v první světové desítce. Když jste v absolutní špičce, existují jen velmi malé rozdíly. Taky je potřeba, aby byl člověk trochu fanatik. Na Carlsenovi je vidět, že je mnohem větší fanatik než já.
Kdy se podle vás stane mistrem světa?
To nevím, uvidíme v budoucnosti. Pokud si udrží motivaci, možná za pár let se stane jedničkou.
V letech 2003 až 2005 jste byla na světovém žebříčku osmá, teď jste jedenapadesátá. Veřejnost to vnímá jako velký rozdíl. Jak to vidíte vy?
V posledních letech jsem hrála mnohem méně než dřív. Moje priority se změnily, víc času jsem trávila s rodinou. Ani jsem se tolik nevěnovala tréninku a přišli další, mladší hráči a dostali se přede mne. Plánuju, že se do toho zase obuju, není všem dnům konec.
Máte dvě děti, pětiletého Olivera a téměř tříletou Hannu. Budou chodit do školy?
(smích) Zatím chodí do školky a nemine je ani škola.
Dříve s vámi jezdil po turnajích otec. Jak je to nyní? Moji rodiče žijí v Maďarsku, i když mají izraelský pas, teď hlídají děti. Ale cestuje se mnou manžel, který je zvěrolékařem. Sestra Zsuzsa žije v Texasu a propaguje šachy, Sofie v Izraeli. Obě se věnují rodinám.