Kdysi dávno, před mnoha lety v jednom šachovém klubu žil byl černý pěšec, jménem Budlik. Žilo se mu dobře s celou svou šachovou rodinou. Od řehtajících jezdců, rychlonohých střelců, zachmuřených věží, štíhlé dámy po nervózního krále.
Inu šachové figurky mají svou duši. Když si lidé sednou za šachovnici, tváří tvář, figurky ihned ožijí. Stojí proti sobě dvě armády, jedna bílá a druhá černá, ale ne tak nehybně jak to vidíme my lidé. Pěšci obou táborů dělají na sebe dlouhý nos, poskakují, vytahují malé mečíky a s nimi mávají. Jezdci vyplazují jazyky a poskakují samou nervozitou na svých políčkách, střelci si nasazují šípy a už zaměřují koho by trefili, věže se chmuří a podupávají, v cestě jim nic nemůže stát, jenom dáma zachová klid, rozhlíží se z vrchu na celou šachovnici a občas se poupraví, králové se škrábou na bradě a dumají co by, občas při nudné partii usnou, ale což, už na to mají věk a váženost.
Číst dál